Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_dny_init' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286

Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_textdomain' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286
Archiv webu - Starokatolická církev v ČR » Význam eucharistie ve starokatolické tradici a ve starokatolických církvích

Význam eucharistie ve starokatolické tradici a ve starokatolických církvích

Bert Wirix-Speetjens

V praxi starokatolických církví liturgie a svátosti – a to především eucharistická slavnost – stojí v centru církevního života. Když však zkoumáme jejich teologické pozadí, zjistíme, že nauce o svátostech a eucharistii se věnovalo relativně málo pozornosti. Zaměřme se proto nejprve na nejdůležitější prvky, které ve vývoji a v dějinách teologie ve starokatolických církvích byly pro chápání eucharistie důležité. Potom představím vlastní starokatolické teologické výchozí body, které mají jako důsledek vlastní akcenty. Protože chápání církve je ve starokatolickém hnutí centrální záležitostí, budeme se věnovat také vztahům mezi eucharistií a ekleziologií. Dále budeme uvažovat o eucharistii v širším církevním rámci a v ekumeně. Nakonec si položíme otázku, jakou pozici má eucharistie vzhledem k naší kultuře a naší době. Poskytneme též prostor pro kritické otázky a témata, která se týkají naší Starokatolické církve, a sice podle principu Ecclesia semper reformanda. Je tu otázka, jak můžeme v dnešní době zůstat věrni příkazu Páně na jeho památku lámat chléb a sdílet kalich s vínem. O tom se budeme jako Starokatolická církev a jako teologové radit rovněž společně s jinými církvemi na ekumenické rovině.

V katolické tradici bylo o eucharistii publikováno mnoho teologických spisů; je to tak široká oblast, že musíme toto téma vymezit. Přistupujeme proto k tomuto tématu výše uvedenou cestou. Budeme se zabývat pouze nejdůležitějšími výchozími body a principy, pokud je nutno s použitím nejdůležitějších dokumentů a s odkazem na jednotlivé teology. Mnohdy to nebude více nežli jakýsi přehled. Každý úsek by bylo možno rozšířit na samostatné pojednání.

První otázkou je, zda je vůbec možno hovořit o společném starokatolickém náhledu na eucharistii. Protože ve starokatolické ekleziologii a ve starokatolických církvích má centrální význam místní církev, existují tu také různá chápání eucharistie. Doufám proto, že není špatné, pokud svůj pohled zaměřím na Starokatolickou církev v Nizozemí a jinými starokatolickými církvemi se budu zabývat jenom krátce. Tato konference může mé úvahy doplnit o postoje z jiných starokatolických i dalších církví.

Historický vývoj a jeho význam pro eucharistii

Rozličné názory na církev v různých dobách a na různých místech byly příčinou ke vzniku různých proudů uvnitř Římskokatolické církve, které v případě starokatolíků vedly k vytvoření nezávislých katolických církví. Vůči centralistickému, hierarchickému a autoritativnímu modelu (postavenému okolo Říma s papežem a kurií) byl postaven konciliární, kolegiální a synodální typ církve, ve které je kladen důraz na místní církev jako společenství. Konkrétní příčiny vedly k rozkolům: v Nizozemí koncem 17. a začátkem 18. století právo na vlastní biskupy a vlastní církevní strukturu; po prvním Vatikánském koncilu v Německu, Rakousku a Švýcarsku odpor proti dogmatu o neomylnosti a univerzální jurisdikci římského biskupa; na počátku 20. století v dalších národních církvím přání po kulturní samostatnosti jejich náboženského života.

Popsaný ekleziologický model má pro svátost eucharistie víceré důsledky. Na jedné straně je zvláštní vztah a spojení mezi starokatolickou a římskokatolickou tradicí významný pro svátosti, a to zvláště pro eucharistii. Starokatolické hnutí a církve stojí v katolické tradici (a dokonce i uvnitř Římskokatolické církve, avšak s jiným ekleziologickým přístupem ke struktuře církve a tudíž i jinými důsledky v církevní praxi). Aby toto spojení zachovávala a jasně manifestovala, držela se Starokatolická církev v Nizozemí (nazývaná zpočátku Římskokatolická církev starobiskupského duchovenstva) nejprve při udílení svátostí a při eucharistii věrně římskokatolické liturgie (např. v kánonu mše byla po dlouhou dobu modlitba za papeže). I když byly později zavedeny změny, lze říci, že se svátost eucharistie ve své podstatě a liturgickém chápání neodlišovala od praxe Římskokatolické církve. Uznávání platnosti svátostí a svěcení starokatolických církví ze strany Římskokatolické církve (avšak s poukazem na to, že jsou nedovolené) dokazuje zvláštní pouto, které ovšem také vzájemné vztahy ztěžuje (kvůli diferencím v podstatných ekleziologických otázkách). Toto uznávání se hodnotí různě, avšak pro mnohé není nedůležité. Skutečně je sakramentální a eucharistická podobnost s Římskokatolickou církvím vnímána ve starokatolických církvích více než podobnost s jinými církvemi. To vede ke zvláštnímu tlaku na zavádění vlastních obnovných změn a k navazování vztahů k jiným církvím vedoucím k interkomuniu a uznávání úřadů (tj. apoštolské sukcese v užším významu).

Na druhé straně je tu vzhledem k chápání církve odvolávání se na princip orientovat se na praxi rané církve. Tento princip byl postupně zaveden i na jiné oblasti teologie. Pro eucharistii to znamená, že jsou zohledňovány texty Nového zákona, církevních Otců a koncily, jakož i praxe rané církve. Pozdější vývoj tradice je třeba poměřovat se starocírkevními prameny, s učením a životem rané církve. Pochopitelně, vyvstává otázka, co je míněno „ranou církví“ – je to první křesťanská generace, období ekumenických koncilů nebo období až do rozdělení církví Východu a Západu v roce 1054? Ať je tomu jakkoliv, důležité je, aby starší rituály a symboly mohly být dobře přenášeny do dnešní doby a kultury.

Ekleziologie, který vychází ze základny (báze) lidu božího, klade důraz na místní církev. Existují veliké rozdíly v spirituálním prožívání v různých starokatolických církvích. To se ukazuje i při slavení eucharistie a ostatních svátostí, a to nejenom v jazyce a zpěvu, nýbrž také ve významu, který je eucharistii připisován, a v poměru osobní zbožnosti ke vzájemnému spojení jako slavící církevní obce.

V počáteční době byl ve Starokatolické církvi v Nizozemí značně velký vliv jansenistické teologie a spirituality z Port-Royal, především v sakramentální praxi. Jisté stopy toho jsou znatelné ještě stále v prožívání svátostí, především eucharistie. Vezmeme si např. tyto přístupy: „Svátosti je třeba přijímat s opravdovou vírou“, biblické zakotvení svátostí, z Písma odvozené vysoce hodnocené etické pozice, vědomí vlastní hříšnosti a význam pokání i obrácení, jednoduchost i transparence liturgie s jejím zaměřením na Boha a Radostnou zvěst, zavrhování všeho, co směřuje příliš směrem k uctívání svatých a Marie nebo k magii. V obou zmíněných teologických hnutích měly svátosti zpovědi (smíření) a eucharistie velký význam. Účast na eucharistii se musela konat s důkladnou přípravou a v opravdové víře.

Starokatolické hnutí bylo na počátku ovlivněno také jistými prvky reformace. Všeobecně šlo o snahy, aby byly svatosti nově promyšleny na pozadí Nového zákona, aby byl v bohoslužbě dán patřičný prostor čtení z Písma a zvěstování, aby Bible „našla cestu do rukou všech věřících“, aby se zohledňovaly prameny víry jakož i priorita milosti boží ve svátostech. Kromě Písma, tu hrála velkou roli i raná církev, tj. církevní Otcové a ekumenické koncily. Byly odstraněny nejrůznější nepatřičnosti: např. se již nepožadovaly žádné peníze za udílení svátostí, omezeno bylo uctívání svatých, zdůrazňován byl především jejich vztah k Bohu.

V Utrechtském prohlášení z roku 1889 je obsáhlý paragraf o eucharistii týkající se reálné prezence a obětního charakteru. Toto prohlášení poukazuje na centrální místo eucharistie v církevním životě. Kromě toho se tam také metodologicky říká, že dogmatické výroky Tridentského koncilu se přijímaje pouze nakolik souhlasí s učením rané církve.

Po roce 1889 byly pozvolna prováděny v eucharistické liturgii jisté změny: Latina byla nahrazena národními jazyky a přijímání bylo podáváno pod obojí způsobou (chléb a víno). V posledním století v době liturgických reforem druhého Vatikánského koncilu byly i ve starokatolických církvích provedeny podobné obnovy, které nahradily tridentinský mešní řád. Eucharistická slavnost se stala slavností obce, tomu byly přizpůsobeny modlitby, pro čtení z Písma byl zaveden nový tříletý systém perikop s dodatečným třetím čtením ze Starého zákona, došlo k většímu výběru eucharistických modliteb atd. Starokatolická obdoba všeobecně následovala římskokatolické výchozí podněty: orientaci na Písmo a starocírkevní prameny, jakož i snahu o to, aby liturgie byla srozumitelná současné době a kultuře.

Všeobecné teologické základy

Existuje několik všeobecných výchozích teologických zásad. Starokatolická církev vychází podle katolické tradice z toho, že se zjevení manifestuje ve Slově a svátostech. Svátosti jsou založeny na faktu, že Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu. Svou přítomnost a zprostředkování spásy spojuje Pán s viditelným znamením. Kristus sám je svátostí, v níž se setkáváme s Bohem, což se nejzřetelněji projevuje v eucharistii. Děje se to působením Ducha svatého ve společenství věřících, kteří tak vytvářejí církev. Získání těchto svátostných znamení je možno ve společenství církve, jemuž jsou svěřena. Ve starokatolické spiritualitě se v napojení na augustinovské chápání svátostí od počátku dbalo o to, aby svátosti zachovávaly svůj charakter symbolů. Stále byly obavy, aby se „materie“ a při udělování svátostí pronášená slova, především v eucharistii, neosamostatnily a tak při jejich prožívání nedocházelo k jejich chápáni jako jakási magická slova a úkony.

Starokatolická církev věří, že Bůh promlouvá a je přítomen nejenom ve svátostech, ale i ve slovech Písma. Proto je čtení z Písma podstatným prvkem všech svátostí. Při eucharistické slavnosti je činěn zřetelný rozdíl mezi bohoslužbou Slova a slavením eucharistie (v užším smyslu). Pochopitelně, že bohoslužba Slova není jakýsi způsob přípravy – proto byla kdysi nazývána „předemší“ – na eucharistickou slavnost. Služba Slova a zvěstování při eucharistické slavnosti má ve starokatolické tradici charakter svátosti. V jistém slova smyslu lze o starokatolické tradici říci, že se pokouší o most mezi církvemi reformace a Římskokatolickou církví. Starokatolická teologie se pozvolna distancovala od nauky o svátostech orientované na scholastiku, přičemž nesahá příliš na filozofické pojmy, ale orientuje se spíše na Písmu. (To je zřejmé i při teologickém vzdělávání, které je srovnatelné s protestantským: Namísto pro teologii potřebné filozofické základny, jak je tomu v Římskokatolické církvi, se studují biblické jazyky a pěstuje se exegeze.)

Počet sedmi svátostí byl přejat ze západní katolické tradice. Všeobecně lze říci, že se však vychází ze dvou svátostí: ze křtu a eucharistie. Po křtu je eucharistie nejdůležitější svátostí. Biřmování je spojeno se svátostí křtu. Ve východní pravoslavné tradici tvoří tyto tři svátosti – křest, biřmování a eucharistie – křesťanské iniciační svátosti (přičemž je křest dětí považován za svátost odvozenou ze křtu dospělých).

Jako znamení jsou svátosti pevně napojovány na citáty z Nového zákona, ponejvíce na Ježíšova slova z evangelií. Pro eucharistickou slavnost spadají v úvahu 1K11,23-26, jakož Mt 26,26-29, Mk 14,22-25 a Lk 22.17-20. Eucharistie jako díkůvzdání a připomínková oslava se odvozuje od poslední večeře, kterou měl Ježíš se svými učedníky, než byl zrazen a odsouzen, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Zůstává otázkou, zda starokatolická tradice věnuje zakořenění této hostiny ve Starém zákoně a tím i v židovských kořenech dostatečnou pozornost – alespoň když vycházíme ze slov ustanovení v rámci židovského svátku Pesachu, ve kterém je v každém případě obsažen význam aktualizované připomínky osvobození z otroctví a od zla. Je známo, že mezi exegety a systematickými teology dochází pravidelně k opakovaným diskuzím o původu eucharistie: Pochází eucharistie z každoroční slavnosti Pesach nebo spíše ze slavnosti agape? Nebo tu existuje spojení mezi pohřební hostinou a jídlem s přáteli, které následuje po bohoslužbě v synagoze nebo se koná v následující neděli?

Při konkretizaci a zformování svátostí, zvláště pak eucharistie, platí princip orientace na praxi rané církve. Pozdější tradice se zkoumá na základě předchozího. Přitom se klade otázka, jak dalece je vhodné tento princip následovat a zda každá tradice, která vznikla později, musí být posuzována z tohoto hlediska.

Je možno si též položit otázku, zda ve vztahu mezi eucharistií a ostatními svátostmi, nejsou tyto eucharistii příliš podřazeny. Mají svůj vlastní charakter znamení a neobdrží větší hodnotu eucharistií. Tak není např. nutné, aby se při udílení svátostí manželství konala eucharistie. Také bohoslužba Slova bez slavení eucharistie, podobně jako při reformovaných bohoslužbách, by mohla i v katolické tradici dostat své patřičné plnohodnotné místo.

Teologické aspekty eucharistie

Eucharistie byla vždy radostnou slavností, při které si křesťané byli zvláštním způsobem vědomi boží přítomnosti. Teologicky je to vyjádřeno v teoriích o reálné prezenci. Je to děkovná připomínka (anamneze) toho, co Bůh (v Ježíši) učinil v dějinách svého spojení s lidmi a společenstvím věřících. Po staletí byly názory na to, jak může být Pán ve znameních chleba a vína přítomen, rozdílné. Starokatolická tradice a teologie se drží víry, že Pán je v chlebě a víně přítomen – jak jsem již řekli při pohledu na Utrechtské prohlášení. Neexistují však žádná závazná stanoviska, jak Pán pojí svou přítomnost na tato znamení. Starokatolická tradice se distancuje od filozofických scholastických prohlášení jako např. nauky o transubtanciaci nebo jiných prohlášení jako např. Lutherovy nauky o konsubstanciaci.

Ve starokatolické tradici nekončí přítomnost Páně v posvěcených darech chleba a vína koncem eucharistické slavnosti. S úctou se přechovává část posvěceného chleba (a případně i vína) pro nemocné, nepřítomné, uvězněné, věřící v nouzi a především pro umírající. Kdysi se jim nebeský chléb po eucharistické slavnosti přinášel domů.

Dále je důležité, aby při eucharistické slavnosti byl posvěcen a rozdáván tentýž chléb a víno a aby nebyly používány předem na dlouhou dobu posvěcené hostie ze zásoby ve svatostánku.

Ve starokatolické tradici je také možno si položit otázku, zda – např. na závěr bohoslužby nešpor – (vůbec ne všude rozšířená) praxe uctívání oltářní svátosti není neprávem vyjmuta z eucharistické slavnosti, vždyť je psáno „jezte a pijte“ a ne „adorujte mne�“ Taková adorace a úcta vznikla z přeceňování přítomnosti Krista v konsekrované hostii a pak začala žít svým vlastním životem. Nebo: Nedostal svatostánek v kostelech příliš důležité místo? Na to se pojí všeobecná otázka, která platí i pro jiné aspekty teologie a církevní praxe: Jak je možné co nejkonsekventněji přezkoumávat narostlé tradice z pozice vlastních principů – tedy třeba z orientace na praxi rané církve – a přitom cenné elementy, které tyto tradice mohou obsahovat, dále rozvíjet namísto je odstranit?

V rané církvi bylo přechovávání eucharistických darů důležité především také tím, že byly jako viaticum, sakramentální zásoba na cestu pro umírající, dávány i těm, kteří byli smrtelně nemocni nebo umírali. Vývoj, který nastal od středověku, nahradil toto viaticum pomazáním nemocných chápaném jako svátostí umírajících a měl co do činění s přehodnocením ceny eucharistie, kterou je možné sice adorovat, ale není možné ji podávat umírajícím, protože na to je příliš hodnotná.

Obětní charakter eucharistie spočívá v neustálém připomínání vydanosti Ježíšova života a spásného působení, které z toho plyne pro vykoupené lidstvo. V eucharistické slavnosti je Kristova oběť přítomna tak, že věřící sklízejí její plody a tím se pak s Kristem nabízejí Otci jako obětní dary. Názor, že každá eucharistická slavnost je nekrvavým opakováním Kristovy smírné oběti na kříži, se zamítá. Tento názor již dnes nezastává ani římskokatolická teologie. Důležitým ale zůstává, že oběť má ve většině náboženství centrální význam, na jedné straně jako vzdaní se části plodů stvoření (např. u prvorozených zvířat) z vděčnosti Stvořiteli, na druhé straně jako znamení, že utrpení a umírání mohou nést plody (srv. J 12,24).

Eucharistická slavnost je slavností společenství a působí konstruktivně pro církev. Společenství věřících přináší svůj dík v rámci v rámci jídla a hostiny před Boha. Eucharistie je slavností, která se vztahuje na přítomné věřící. Ve starokatolické tradici brzy došlo k přesvědčení o potřebě aktivní účasti obce. Všechny latinské texty a čtení byly nahrazeny ekvivalenty v národním jazyce; modlitby byly zpřístupněny vnímání věřících, takže je mohli sledovat a písně zpívali společně s duchovním. Podíl společenství byl zvýšen i častějším přijímáním eucharistických darů chleba a vína.

V epiklézi je s důrazem svoláván Duch svatý,aby požehnal eucharistické dary a společenství věřících. Jím jsou tyto dary posvěcovány, čímž se stávají tělem a krví Páně. Boží duch obsahuje všechno od počátku až do konce věků. Tím je zdůrazňován i eschatologický charakter eucharistické slavnosti. Nejde jenom o připomínku Kristovy oběti a o jeho přítomnost, nýbrž i o výhled na očekávání přicházejícího božího království i spasení a završení celého stvoření. Otvírá se tak řečeno okno do nového nebe a do nové země, do místa pokoje a radosti, kde Bůh a lidé spolu žijí v lásce, jednotě a vzájemném spojení. Svolávání Ducha svatého v eucharistických modlitbách před žehnáním darů vykazuje též konsekrační charakter celé eucharistické modlitby. Ten nemůže být omezován na ustavující slova.

Ekumenická perspektiva a eucharistická pohostinnost

Skutečnost, že křesťanské církve se spolu nechtějí dělit o eucharistické dary, jedna druhou k eucharistii nezvou a nemohou přijímat z jednoho stolu je silným „protisvědectvím“ Kristu. V dnešní ekumenické situaci lze při takovém praktikování mluvit o zastavení se, ba co ještě hůře, o krocích zpět. Zdá se, že velice slibné „Limské dokumenty“ o křtu, eucharistii a úřadu se jaksi zasekly. Církve se toho času převážně snaží posílit svou identitu. Často se to děje na úkor širší ekumeny a jednoty a nikoliv, aby se různosti přidala síla a barva. Eucharistická slavnost se potom ekleziologicky stává prostředkem k tomu, jak udržovat sestry a bratry a jiných církví v „náležité distanci“ a jak se vymezovat.

Starokatolická tradice chce již od svého počátku být podstatně ekumenická a konciliární. Pokud jde o eucharistii vychází z toho, že hostitelem je sám Pán, a že všechny církve jeho pozvání všech pokřtěných mají akceptovat. Při tom je třeba myslet na Ježíšova slova rozloučení v Janově evangeliu, ve kterých se Ježíš naléhavě modlí o zachování jednoty (J 17,20-23). Tato modlitba zůstává výzvou pro všechny církve, aby takové jednotě daly prostor a formu. Nejde přece, aby služebníci Páně svévolně vyhlašovali nové zákony a vymezovali lidi od stolu Páně. Pro starokatolickou teologii a starokatolické církve je to výzvou, aby společně s jinými církvemi kreativně hledaly východisko z této slepé uličky. Hovory o teologických rozdílech v chápání eucharistie musí pokračovat. Při nich však nelze ztratil z očí jádro poselství evangelia. Kromě toho musí být jejich cílem vzájemná účast na eucharistické slavnosti a na Večeři Páně. Všem účastníkům bohoslužeb určená formulace, kterou lze najít v modlitební knížce Starokatolické církve v Nizozemí, poukazuje na způsob eucharistické pohostinnosti: „Ke svatému přijímání jsou pozváni všichni, kteří jsou pokřtěni, ve své obci se podílí na stolu Páně a s námi chtějí slavit jeho přítomnost.“

Jak známo, je eucharistie spojena s úřadem, a sice s nějakým nositelem úřadu jako celebrantem. Interkomunio se potom často stává problémem, když se jedná o intercelebraci, při které celebranti z různých církevních tradic předsedají slavení Večeře Páně jedné církevní tradice. Možnost eucharistické pohostinnosti může být potom činěna závislou na chápání úřadu. Klade se otázka, jakým způsobem starokatolické církve – i jako malé církevní společenství – mohou jít svou vlastní ekumenickou cestou smíření. Dohoda o interkomuniu, která existuje mezi Starokatolickou a Anglikánskou církví od roku 1931, byla dobrou ekumenickou iniciativou a příkladem, při kterém stálo ve středu pozornosti jádro víry. Je možné, že – především z římskokatolické a pravoslavné strany vznášené – obviňování, že se Starokatolická církev vyvíjí směrem k reformaci, všechny iniciativy brzdí nebo je dokonce zastavuje? Jak zde můžeme dosáhnout pokroku? Jdeme skutečně dost daleko zpět k orientačním bodům, které nazýváme raná církev? Nejsou Radostné poselství, eucharistická slavnost a následování Krista příliš zabaleny do ekleziologie a do církve? Nemůže již být eucharistie spíše či lépe prostředkem nežli cílem jak dosáhnout jednotu? Jak dosáhnout toho, aby eucharistie namísto odloučenosti a vyhraničování spojovala církve a vytvářela jednotu?

Eucharistie a kultura

Závěrečná výzva v eucharistii neznamená, že slavnost už skončila, nýbrž že věřící jsou vysláni do světa, aby naplněni touto slavností žili jako křesťané. Na tomto vyslání spočívá požehnání: vyrazit do světa a být jako sůl v těstě. Většinou se po eucharistii setkáváme u kávy a čaje v nějakém prostoru obce, kde máme možnost se dál setkávat a cítit se jako doma. Eucharistie má pro křesťanské společenství, které ji slaví, životodárný význam. Vzájemná peče však nemůže být omezována na vztahy uvnitř jednotlivých skupin. Eucharistie požaduje otevřenost navenek a tomu odpovídající angažovanost. Církev, která se shromažďuje, může být útulkem pro lidi, kteří v ní nacházejí svůj domov. Jak pro obyčejné lidi, tak i pro ty, kteří žádný domov nemají.

V eucharistii musíme mluvit jazykem, kterému lidé rozumějí a který vypovídá ne vysoce teologickou terminologií to, o co jde. Nemusí to samozřejmě být naopak řeč trhu nebo ulice. Na jedné straně odkazují symboly a rituály v eucharistií na boží tajemství něčeho „zcela jiného“. Na druhé straně jsou tyto symboly a rituály zakořeněny v kultuře a nejsou cizí světu; nepotřebují žádná dlouhá vysvětlování, aby byly pochopeny. Také Ježíš se pohyboval v náboženském a kulturním rámci své doby.

I když jídlo patří jak ke každodennímu životu tak i k slavnostním příležitostem, je naše angažovanost ve světě v porovnání s eucharistickou angažovaností v církvi značně malá. Klade se otázka, jak církve, pro které je podstatné zakládat a vytvářet společenství s Pánem jako středobodem, mohou v naší západní kultuře získat nový život a budoucnost. Může pohostinnost Páně klást požadavky a když ano, jak daleko je možno při tom jít? Lze se svatebním šatem angažovaného věřícího malé církve dobrovolníků vstoupit do jeho domu nebo je tam vítán člen nějaké masové církve nebo někdo, kdo je sice věřící, ale nepříliš církevně zaangažován? Jak zachováváme v eucharistii rovnováhu mezi podáváním smyslu, který se dotýká jednotlivce, a výzvou ke společenství a vzájemné péči o sebe, a to v kultuře, která je tak silně orientovaná na jednotlivce, jako ta naše? Je zde dost prostoru pro pozornost obyčejnému člověku a věřícím?

Janovo evangelium podává zprávu o tom, že Ježíš v kontextu (sice jen naznačené) večeře myje nohy svým učedníkům jako příklad služby jednoho pro druhého. Jádrem poselství, které Ježíš uskutečňuje svým životem a které vrcholí v tom, že vydává svůj život za jiné, je navzájem si sloužit.

Eucharistie souvisí s diakonií a je pravým opakem mocenství a mocenských her, ať už jsou klerikální nebo přicházející od věřících. Zdá se být věčným úkolem starat se o to, aby na to nebylo zapomínáno. (Vzpomínám si na jednu vitráž v jednom španělském kostele se zobrazením mytí nohou. V tomto zobrazení se Petr škrábe ve vlasech, asi protože, jak z Janova evangelia víme, mytí nohou nechápal. Pomyslel jsem si, že snad by bylo příhodnější, kdyby se ve vlasech škrábal Ježíš, protože jsme smysl věci nepochopili dodnes.) Služba Bohu a služba lidem jsou nerozlučně spojeny s podstatou eucharistie, v níž Ježíš slouží a svůj život vydává za své přátele.

Blížím se ke konci. Slova, která nám Pán říká, a skutečnost, že ho – jako v příběhu z Emauz (Lk 24,13,-35) – poznáváme při lámání chleba, pro starokatolickou církev zůstávají centrálními. Eucharistie smí být pohledem otevřené zvoucí obce, která silně důvěřuje a věří, s nadšením v lásce slouží Bohu a sobě navzájem a sklání se k těm, kdo jsou slabí a kterým se ubližuje. Místem, v němž je každý upřímně vítán, a kde může najít svůj domov. Jak toho můžeme dosáhnout svými prostředky? Čím můžeme společně s jinými křesťany a církvemi v dnešním spíše chladném ekumenickém klimatu k tomu přispět? Přitom je naším úkolem: hledět dopředu a činit to, co nám dal za úkol Ježíš – „To čiňte na mou památku“.

Text převzatý z IKZ 4/2003, přeložil J. König (pozn. z textu byl vypuštěn poznámkový aparát, který obsahoval ponejvíce citovanou literaturu).

Bert Wirix-Speetjens je starokatolickým biskupem v Haarlemu (Nizozemí).