V minulém díle našeho historického seriálu jsme se věnovali I. vatikánskému koncilu a reakcím, které jeho dvě nová dogmata vyvolala v Německu a které vyvrcholily vysvěcením prvního starokatolického biskupa. I na našem území, tedy v tehdejším Rakousko-Uhersku, se proti novým dogmatům zdvihl odpor a dal postupně vzniknout zárodkům církevní organizace.
V bývalé rakouskouherské monarchii byl odpor proti vatikánským dogmatům podobně silný jako v jiných částech německojazyčného světa. Pražský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg byl před koncilem jedním z vůdců tzv. koncilní minority, tedy biskupů, kteří s dogmatizací papežské neomylnosti nesouhlasili, a několikrát v průběhu koncilu samotného otevřeně vystoupil se zásadními projevy. Nicméně ani tato vystoupení neměla kýžený efekt a tak biskupové minority koncil raději opustili, aby předešli skandálu a nemuseli při závěrečném hlasování říci „ne“ papeži do tváře. Po vyhlášení dogmatu se kardinál Schwarzenberg i další čeští biskupové postupně podvolili, i když s nechutí.
Politické následky
Ani na politické rovině nebyla tato událost bez problémů. Vlády a panovníci katolických zemí samozřejmě velmi dobře chápali, že tato vypjatá papežská centralizace moci je reakcí na ztrácení světského vlivu (byl to právě Pius IX., který definitivně přišel o papežský stát jako suverénní území a stal se „vězněm ve Vatikánu“), a začali se obávat, aby své neomylnosti papež nechtěl využívat politicky. Protože v takovém případě by jejich katoličtí poddaní byli v situaci rozštěpené loajality, kdy by měli být věrni na jedné straně své zemi, ale na straně druhé svému papeži. Odpůrci z řad vznikajícího starokatolického hnutí tyto obavy samozřejmě živily v tisku a poukazovaly na podle jejich názoru hrozící nebezpečí. Rakouská vláda dokonce z toho důvodu vypověděla konkordát z roku 1855, který upravoval vztahy státu a římskokatolické církve, a toto vypovězení bylo formálně zdůvodněno tím, že smluvní partner (tj. římskokatolická církev) se vyhlášením nových dogmat změnil. Tyto politické obavy se ale nepotvrdily a Rakousko-Uhersko po několika letech napjatých vztahů svou vazbu k římskokatolické církvi obnovilo, což pro starokatolíky znamenalo, že byli vystaveni nejen polemice v římskokatolickém tisku, ale klacky pod nohy jim začali házet i státní úřady.
První organizátoři
Obdobně jako v Německu se i v rakouskouherském mocnářství začaly organizovat starokatolické výbory, zejména z řad měšťanstva a inteligence. Jejich zástupci se účastnili mnichovského kongresu v roce 1871, kde načerpali inspiraci z dění v sousední zemi, kde již bylo vytváření prvních starokatolických obcí o krok dál. Německé úspěchy podnítily i u nás mohutnou agitaci. Odpůrci dogmat organizovali velmi dobře navštívené tábory lidu, např. v Boru u Tachova, na vrchu Těhuli u Slaného nebo na Dubovém vrchu na Brdech. Na těchto táborech lidu promlouvali řečníci a kritizovali nejen nová dogmata, ale často i mocenské uspořádání církve jako takové a volali po větším zastoupení laiků a po dalších církevních reformách. Nejvýznamnějšími představiteli raného odporu proti novým dogmatům byli pražský profesor církevních dějin a práva Johann Friedrich rytíř von Schulte, který byl roku 1873 úřady donucen opustit Prahu a odešel do Bonnu, dále Friedrich Maasen, profesor církevních dějin v Grazu a ve Vídni, vídeňský katolický farář Alois Anton, který ve Vídni zorganizoval první starokatolickou obec a varnsdorfský učitel náboženství Anton Nittel, který se stal zakladatelem starokatolictví na severu Čech.
Německá slova
29. dubna 1871 publikoval farář Alois Anton svá „Německá slova rakouským katolíkům“, což byl první manifest rakouských odpůrců dogmat. Už z názvu je patrné, že Anton volal po takové katolické církvi, která by respektovala národnostní (v jeho případě německou) charakteristiku věřících. Kolem Aloise Antona se brzy shromáždila první obec věřících. V říjnu roku 1871 byl těmto vídeňským starokatolíkům propůjčen radniční chrám Spasitele (poté, co byla zamítnuta žádost o spoluužívání chrámu sv. Štěpána), nad kterým byl vzápětí kardinálem Rauscherem, který se mezitím stejně jako pražský arcibiskup Schwarzenberg koncilním rozhodnutím podrobil, vyhlášen interdikt. Alois Anton se sám sice od starokatolického hnutí již v roce 1874 po osobních sporech distancoval, ale jím založená vídeňská obec se nadále rozšiřovala. V této obci ke starokatolictví konvertoval v září 1894 i budoucí zakladatel jazykově českého starokatolictví František Iška.
Svobodomyslné Sudety
Těžiště šíření starokatolictví v rakouskouherské monarchii se ale nenacházelo ve Vídni, ale v oblasti Sudet v severních Čechách s centrem ve Varnsdorfu. Tato, na první pohled překvapující skutečnost, byla způsobena tradicí, kterou v tomto kraji měl reformní katolicismus, josefinismus a pozdní jansenismus. Poměrně nově zřízená průmyslová města, jako právě Varnsdorf, měla i silnou měšťanskou vrstvu, která byla pro myšlenky svobodomyslného katolictví zvláště otevřená. Varnsdorfský učitel náboženství Anton Nittel (který byl knězem suspendovaným z duchovní služby pro své reformní názory) založil list Abwehr (Obrana), kterým šířil myšlenku starokatolictví mezi německy mluvícím obyvatelstvem. Přestože tento list a jím hlásané názory měly široký ohlas, bylo zakládání obcí a vytváření stálé církevní organizace o něco problematičtější než v Německu nebo Švýcarsku. Hlavní vliv na to měla skutečnost, že severočeští starokatolíci chtěli z počátku působit v rámci struktur římskokatolické církve a doufali v její reformu. Starokatolíci tedy nevystupovali oficiálně z římskokatolické církve, pouze prohlásili, že náleží ke starokatolickému proudu. Proto byla oficiální členská základna v prvních letech velice slabá, což umožňovalo rakouským úřadům, které stály na straně římskokatolické církve, aby starokatolíkům kladly rozličné překážky.
Církev z nouze
V roce 1885 byl zakázán příjezd německého biskupa Reinkense, který měl v rakouských obcích biřmovat, sňatky starokatolických duchovních byly soudně prohlašovány za neplatné a bylo zakazováno zakládání nových obcí. K jistému kompromisu došlo až v okamžiku, kdy se rakouští starokatolíci oficiálně vzdali ideje působit uvnitř struktur římskokatolické církve a rozhodli se ke zřízení vlastní církevní organizace. To vyjadřuje jednoznačně preambule synodního řádu, napsaného již zmíněných profesorem Schultem, která byla citována i v nařízení, kterým rakouské Ministerstvo kultu a školství církev uznalo: „Ti katolíci, kteří odmítají nové učení o neomylnosti papeže a jeho neomezené moci nad celou církví, usnesené na prvním vatikánském koncilu, zasedání IV. a vyhlášené papežskou bulou ‚Pastor aeternus‘, tvoří náboženské společenství pod názvem ‚Starokatolická církev’“.
Státní uznání
Tato nová církevní organizace pak byla 18. října 1877 uznána nařízením č. 99 říšského zákonníku a bylo povoleno vytvoření biskupství se sídlem nejprve ve Vídni a od roku 1896 ve Varnsdorfu a se třemi státem uznanými farními obcemi: Ried, Varnsdorf a Vídeň. Brzy následovalo vytvoření dalších obcí, které na sebe ovšem někdy musely brát podobu různých spolků, aby se vyhnuly státním represím. Oblíbenou metodou státní šikany bylo zamítnutí žádosti o vytvoření nové farní obce se zdůvodněním, že starokatolíci v daném místě nemají dostatečné finanční prostředky, aby zajistili důstojný výkon náboženských obřadů. Bylo jim vytýkáno, že slaví bohoslužby v pronajatých sálech, salóncích hotelů nebo tělocvičnách (proto například v Krásné Lípě římskokatolický tisk posměšně psal, že se starokatolíci schází v „chrámu svatého Kotrmelce“), na což starokatolíci reagovali stavbou řady vlastních kostelů. Tím se ale obce zadlužily a státní úřady mohly argumentovat tím, že nemají dost peněz na vydržování farářského místa. Tahanice se státem o uznávání farních a filiálních obcí skončily až po roce 1918, protože nově vzniklá Československá republika nepovažovala římskokatolickou církev za státní náboženství a proto přestala bránit rozvoji starokatolictví.
První obce
Navzdory všem nepřízním úřadů se přesto vytvořila řada obcí. Mnohdy fungovaly řadu let bez státního uznání, ale s bohatým náboženským životem. Vedle Varnsdorfské farnosti vznikla z kraje 80. let 19. století farnost pro Jizerské hory, která se následně rozdělila na několik obcí v Desné, Jablonci a Smržovce. V roce 1889 se ustanovila obec pro Arnultovice, Kamenický Šenov a Mistrovice, o rok později filiální a později farní obec v Krásné Lípě a postupně i na dalších místech (Děčín, Maxov, Mistrovice, Liberec, Polevsko, Rumburk, Světec). Na severní Moravě se jako obce pastorované nejprve z Vídně, ale brzy osamostatněné, objevily skupiny starokatolíků v Šumperku a v Břidličné, později pak i v Jeseníku, Olomouci nebo Rapotíně. V roce 1907 vznikla i (německá) starokatolická obec v Brně. Kromě stálých farních a filiálních obcí existovalo i několik desítek bohoslužebných, vyučovacích a kazatelských stanic, které se staraly o pastoraci starokatolíků v místech, kde nebylo možné vytvořit samostatnou obec.
První synoda
Roku 1879 se konala první synoda rakouských starokatolíků a v roce 1888 byl za správce biskupství zvolen Amandus Czech (česky Miloš Čech – bratr slavného básníka Svatopluka Čecha), jehož biskupské svěcení ale již rakouské úřady neumožnily. Zdůvodněním byla opět dobře známá úřední klička – starokatolíci nemají dost peněz na to, aby si mohli takový důstojný úřad dovolit. V tomto případě to bylo ještě o to absurdnější, že úřady vyžadovaly k uznání takové úspory, aby se provoz biskupského úřadu dal „živit“ pouze z úroků. A toho samozřejmě mladá církevní organizace, vyčerpaná stavbou mnoha kostelů, nebyla schopna. I přes tyto schválnosti se ale starokatolická církev na našem území velmi utěšeně rozvíjela. Zatím ale pouze mezi německy mluvícími. Českojazyčné starokatolictví šlo docela jinou cestou, ale o tom až příště.
Petr Jan Vinš