Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_dny_init' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286

Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_textdomain' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286
Archiv webu - Starokatolická církev v ČR » Křest

Křest

Dušan Hejbal

1. Původ křtu

Již poselství starozákonních proroků ohlašuje, že ke znovupřijetí Izraele do smlouvy Hospodinovy milosti je vyžadováno úplné obrácení se k Bohu spojené s všeobecnou očistou, jejímž vnějším znakem je polévání vodou:

Ez 36,24-26: Vezmu vás z pronárodů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země. Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.

Iz 1,16: Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo.

Za 13,1-2: V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty. „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, vyhladím ze země jména modlářských stvůr, takže už nikdy nebudou připomínána. Vypudím ze země rovněž proroky a ducha nečistoty.“

Do tradice těchto proroků se staví také Jan Křtitel, když ohlášení blízkosti Božího království spojuje s výzvou k obrácení a ke křtu vodou na odpuštění hříchů. Křest ohněm a Duchem však přinese teprve Mesiáš.

Ježíš sám nekřtil, křtili jen jeho učedníci: J 4,1-3: Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan – ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci – opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Ježíš však o křtu mluvil (J 3,3-13) a své učedníky poslal křtít: (Mt 28,19-20) Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Křest prováděný zpočátku Ježíšovými učedníky byl zřejmě jakousi analogií křtu vodu podle Jana Křtitele. Křesťanský křest (křest na jméno Kristovo) je možný až po naplnění Kristova spásného díla, tedy po seslání Ducha svatého. Ačkoli má tento křest vnější podobu s různými židovskými, esénskými, kumránskými a jinými obřadními koupelemi, radikálně se od nich liší už tím, že se neopakuje a platí jednou provždy.

Formální zavedení křtu se odvozuje od Ježíšových slov na rozloučenou před odchodem k Otci (Mt 28,19-20). Hlavní důraz spočívá na misijním příkazu. Učedníci mají získávat všechny národy pro společenství shromážděné k příchodu Páně. On je s nimi a On sám skrze ně bude působit: zvěstovat, křtít a učit. Křest je ze strany přijímajícího aktem přijetí vlády Ježíše Krista a zároveň iniciačním činem, kterým Kristus sám přijímá věřící do svého spásonosného díla a do obce konečného času. Že právě toto je smyslem křtu potvrzují další místa Nového zákona, především zpráva o Letnicích, kde je křest v první obci zmíněn poprvé. Petr tam požaduje od těch, kteří se stali svědky divu Letnic: (Sk 2,37-38) Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.

Hned po Letnicích je tento křest vykonáván v prvních křesťanských obcích bez toho, že by byl nějak blíže vysvětlován. Z toho plyne, že apoštolové a první křesťané věděli o úkolu křtít, který jim Kristus uložil. Praxe ranné církve pak znala toto pořadí: zvěstování – víra a obrácení – vyznání – křest. Základním důvodem křtu je příslib úplného odpuštění hříchů.

Křest se uděloval podle původního významu (baptizein = ponořit) a v souvislostí s Pavlovým symbolickým výkladem pohřbení (Ř 6,3-4: Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života) ponořením (často trojím), nebo trojím polití hlavy ve smyslu omytí (Didaché 7). Původní forma byla zřejmě ve jméno Ježíše Krista, záhy se však ujala trojiční formule „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Obřad křtu obsahoval vždy tři části:

a) přijetí, katechumenát a s ním spojené vyučování

b) zkoušky a exorcizmy

c) vlastní křestní obřady – manifestační zřeknutí se zla, vyznání víry a křest.

2. Podstata křtu (viditelné znamení, neviditelná milost)

a) Jako svátostné znamení má podle biblického svědectví křest obsahovat tři prvky:

1) Jako vnější úkon (materia) ponoření do vody nebo polití vodou.

2) K tomu přistupují jako forma slova: křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

3) Udělovatelem křtu může být ten, kdo je k tomu podobně jako apoštolové pověřen a zplnomocněn a jedná podle úmyslu církve. To je především biskup ve své diecézi a kněží a jáhnové v teritoriu svého pověření. Pouze v případě nouze může křest udělovat na základě svého všeobecného kněžství neordinovaný křesťan. Ve 2., znovu ve 3. a pak 5.století byla vznášena otázka platnosti křtu mimo církev a bylo rozhodnuto, že takový křest v nouzi platí, pokud jej nekřtěný uděluje tak, jak jej uděluje církev, která je zárukou účinnosti viditelného znamení.

b) Božský děj spásy ve křtu spočívá v Pavlových slovech „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života“ – tedy jde o přenesení moci požehnání Kristovy smrti a vzkříšení na křtěnce. Toto přenesení vytváří trvalé spojení s Kristem, vtělení v Krista a skrze něj nastává zásadní odpuštění hříchů a propůjčení nového života v Duchu svatém (účast na vnitřním životě nejsvětější Trojice, nové stvoření). Křest je jedinečný a neopakovatelný akt, kterým se křtěnec stává členem společenství svatých (je natrvalo přijat do Církve). Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1K 12,13). Neexistuje žádný „soukromý křest“, který by byl navázáním izolovaného vztahu s Kristem bez křesťanského společenství. Proto se pokřtěný stává členem konkrétní místní církve, místní obce. Křest je zároveň poutem duchovního příbuzenství mezi všemi křesťany. Spojení všech křesťanů skrze jeden křest je pilířem ekumenismu.

3. Působení a nutnost křtu

Křestním ponořením či omytí vodou, které představuje smrt starého člověka a očištění od všech hříchů, je posilována a upevňována víra ve spásnou smrt a vzkříšení Krista. Jako realita symbolu vytváří křest v pokřtěném trvalou podobu Krista a to jako nezrušitelné znamení, pečeť. Tím vzniká všeobecné kněžství pokřtěného a jeho povolání k apoštolátu. A konečně jde o působení, které pokřtěného přičleňuje do mesiášské obce konečného času a je zpečetěním příslibu věčné slávy.

Křest je nutný nejen proto, že jde o příkaz samotného Pána, ale protože působí Boží vládu nad jeho lidem. Tato vláda znamená, že Pán se pro nás rozhoduje dříve než my pro něho. Proto je křest udělován stejně jako v ranné církvi i dětem. I když se dítě pro víru samo ještě nerozhoduje, právě zde se nejsilněji uplatňují jiné dvě podstatné vlastnosti křtu: křest jako absolutní a nezasloužený dar a jako hluboká solidarita společenství víry v církvi.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 1/03, kde vyšel v rámci seriálu „To, co všichni a všude věřili“.

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.