V minulém díle našeho historického seriálu jsme se podívali na historii reformních proudů v katolické církvi v německojazyčné oblasti. Protože české země byly, alespoň pokud jde o vzdělanější vrstvy obyvatelstva, mezi které duchovenstvo patřilo, fakticky dvojjazyčné, docházelo k přebírání reformních idejí i v českojazyčném prostředí. Výrazně se o to zasloužilo několik významných postav, které – ač třeba samy německojazyčné – působily mezi Čechy. A jednou z těch nejvýraznějších byl Bernard Bolzano.
Osvícení biskupové
Mezi českým duchovenstvem, ovlivněným již předchozími reformními proudy, nalezl velký ohlas reálně žitý josefinismus. V českém prostředí se nesetkáváme tolik s originální teologickou tvorbou v osvíceneckém duchu, ta se odbývala většinou v němčině, i když autor česky třeba hovořil, ale praktické dopady reforem na každodenní církevní život byly v českém kléru bouřlivě diskutovány.
Katolická hierarchie na našem území k výraznějším zásahům do církevního života zůstávala poměrně chladná a skeptická, snad s výjimkou litoměřického biskupa Josefa Františka Hurdálka a královehradeckého biskupa Jana Leopolda Haye.
Josef František Hurdálek se narodil roku 1747 v Náchodě a zemřel roku 1833 v Praze. V Praze vystudoval filosofii a ve Vídni získal doktorát z teologie. V mládí byl chráněncem biskupa J.L.Haye a přítelem Josefa Dobrovského. Roku 1815 se stal litoměřickým biskupem. V letech 1765-1790 byl rektorem pražského (jesefínského) generálního semináře. Roku 1794 přichází do Litoměřic, které jsou v té době centrem bolzanismu a zde se stává nejprve správcem biskupství a později biskupem. Roku 1822 je donucen v souvislosti s Feslovou aférou k rezignaci a odchází do Prahy. Jeho velkou zásluhou je podpora Bolzanova odkazu v litoměřickém semináři, který byl útočištěm mnoha přímých Bolzanových žáků.
Jan Leopold Hay se narodil roku 1735 a zemřel roku 1794. Byl vzdělaným osvícencem a uvědomoval si s porozuměním problematiku tajného nekatolictví, se kterou se ve své královéhradecké diecéze setkával. Jako duchovní pastýř své diecéze ihned po vydání Tolerančního patentu pastýřským listem z listopadu 1781 vyžadoval jeho důsledné dodržování a vybízel k všestranné toleranci nekatotíků. Josef František Hurdálek se narodil roku 1747 v Náchodě a zemřel roku 1833 v Praze. V Praze vystudoval filosofii a ve Vídni získal doktorát z teologie. V mládí byl chráněncem biskupa Haye a přítelem Josefa Dobrovského. V letech 1765-1790 byl rektorem pražského generálního semináře, založeného v rámci josefinských reforem a prodchnutého osvícenským duchem. Roku 1794 přešel do Litoměřic a roku 1815 se zde stal biskupem.
Kněz se slovanským zápalem
Jako velmi výrazný zjev této doby, byť ne zcela typický, se jeví již zmíněný Josef Dobrovský. Narodil se roku 1753 v Ďarmotech na území dnešního Maďarska a zemřel roku 1829 v Brně. Byl knězem (světil ho roku 1786 biskup Hay), významným filologem, historikem a zakladatelem vědecké slavistiky. Skrze studium staročeské Bible, slovanské liturgie a českých dějin se stal velkým zastáncem národního jazyka v bohoslužbě a sám v Chudenicích na Klatovsku na panství Evžena Černína opakovaně mši v češtině, proti nařízením církevního práva, sloužil a otevřeně kritizoval Řím pro zákaz slovanské liturgie a pro ztráty na národní kultuře, které tím vznikly.
Od matematiky k teologii
Významnou osobou, která velmi výrazně ovlivnila směřování jazykově českého i jazykově německého reformního katolicismu na našem území a skrze své žáky měla již přímo vliv na
zakladatele českého starokatolictví, byl Dobrovského dobrý přítel Bernard Bolzano, profesor náboženské vědy na pražské universitě. Bolzano byl osobností všestranně činná v mnoha oborech lidské činnosti a krom teologie vynikal i v exaktních vědách. Přestože je dnes znám právě spíše jako matematik, podle svých vlastních slov byly jeho práce matematické a logické a celá jeho Wissenschaftslehre (tedy „nauka o vědě“) pouze jakýmsi přípravným stádiem k interpretaci katolicismu v myšlenkových kategoriích tehdejší vědy.
Ve své Učebnici náboženské vědy z roku 1834 se Bolzano hlásí k učení v minulém díle zmiňovaného katolického osvícence Johanna Michaela Sailera (který velmi výrazně ovlivnil i o 18 let mladšího Ignaze von Döllingera). Proti vyhrocené a centralizované papežské autoritě staví Bolzano zásadu sv. Vincence Lerinského, že skutečně katolické je jen to, co „všude, výdy a všichni věřili.“ Tato formule se později stane jakýmsi mottem či úhelným kamenem starokatolické teologie.
Proti papeženství
K pěstování dobré náboženské znalosti doporučuje Bolzano studium filosofie, zejména logiky, dějin světských i církevních, Bible, koncilů a starých církevních otců. Rovněž v praktických otázkách předjímal pozdější starokatolická stanoviska, například v otázce zdobrovolnění či odstranění celibátu duchovenstva, v nesouhlasu s povinnou ušní zpovědí nebo v otázce nerozlučitelnosti manželství. Sympatická mu rovněž byla již Dobrovským propagovaná idea bohoslužby v národním jazyce. Nejpatrnější je ovšem jeho úzká myšlenková souvislost s pozdějším starokatolickým hnutím v jeho postoji k otázce papežského universálního jurisdikčního primátu.
V roce 1841, tedy 29 let před vydáním dogmatické konstituce Pastor aeternus, která universální jurisdikční primát římského biskupa spolu s jeho neomylností dogmatizovala, formuluje svůj názor na primát papeže v dopise Josefu Michaelu Feslovi: „Zcela jste postihl mé mínění, když zřízení primátu a celé hierarchie nepočítáte k vlastním dogmatům.“ Osobně se Bolzano znal s jedním z Döllingerových vzorů, reformním teologem Johannem Adamem Möhlerem, který usiloval o jeho jmenování profesorem ve Freiburgu.
Umlčený hlas
Přestože byl Bolzano coby universitní učitel církevními představitely, kterým jeho volnomyšlenkářství nebylo po chuti, poměrně záhy umlčen, neměl nouzi o následníky. Jedním z dějinně nejvýznamnějších byl Robert Zimmermann, pozdější profesor v Olomouci, Praze a Vídni, jeden z nejvýznamnějších filosofů monarchie v 70. letech 19. stol. a autor Bolzanem silně ovlivněné v roce 1853 vydané učebnice Filosofická propedeutika pro vyšší gymnázia, která se dočkala mnohých vydání a byla užívána až do 20.století.
Pro dějiny starokatolictví u nás jsou významní zejména Bolzanovi žáci působící na Litoměřickém semináři. Litoměřická diecéze, bezprostředně sousedící s protestantským Saskem, se již od poloviny 18. stol. stala místem sdílení duchovních hodnot a pokrokových směrů. Odsud pocházel katolický osvícenec Karel Heinrich Seibt, zde byly ve velké míře nakupovány protestantské knihy a zde také vznikly, zejména v době, kdy litoměřickým biskupem byl Bolzanův přívrženec Josef František Hurdálek, zvláště příhodné podmínky pro šíření Bolzanových myšlenek i jejich uvádění do praxe. Z významných Bolzanových pokračovatelů se zde zaslouží jmenovat František S. Schneider, který zprostředkoval Bolzanovo učení Františku Náhlovskému, Josef Michael Fesl, který byl vůdčí osobností litoměřických bolzanistů a Bolzano sám s ním konzultoval většinu svých děl, Vincenc Zahradník, který šířil Bolzanův odkaz svou spisovatelskou a časopiseckou činností a všímal si dědictví české reformace, František Příhonský, který šířil bolzanovství na pražském Lužickém semináři, a Antonín Krompholz, který významně ovlivnil školství v severních Čechách a byl učitelem Antona Nittela, jedné z nejvýznamnějších osobností severočeského starokatolictví.
Hurdálkův pád
Bolzanista Fesl se svou radikalitou stal také důvodem pádu litoměřického biskupa Hurdálka, když ve svém osvíceném zápalu zašel možná až příliš daleko. Do Litoměřic přišel ihned po studiích a po nástupu Hurdálka na biskupský stolec se stal procesem semináře a konsistorním radou. Vyznačoval se velkou horlivostí v šíření Bolzanova učení, což se mu stalo osudným. Na základě svého skandálního kázání z 19. října 1817, vyloučení několika studentů, za nimiž stáli vlivní patroni (zejména pražský kanovník Pallas), a založení tajného diskuzního spolku Christenbund byl udán do Říma a papežským breve z 18. prosince 1819 bylo nařízeno jeho sesazení. Do Litoměřic byla následně z Vídně vyslána zvláštní policejní komise, která pozatýkala reformní profesory a zabavila jim jejich písemnosti. Fesl byl pak v letech 1820–1824 vězněn v klášterních vězeních a až do roku 1848 byl pod policejním dozorem. Zemřel zapomenut ve Vídni. Pro litoměřické reformní myslitele to byla sice veliká rána, ale i tak zůstal litoměřický seminář jedním z nejprogresivnějších v monarchii.
Starokatolická spojka
Litoměřickým seminářem přímo prošlo několik budoucích starokatolických duchovních, z těch nejvýznamnějších budoucí správce varnsdorfského biskupství Amandus Czech (Miloš Čech) a zakladatel jazykově českého starokatolictví František Iška.
Vidíme tedy, že starokatolické hnutí na našem území bylo již předjímáno katolickými reformními proudy doby dřívější. Rovněž u duchovních, kteří při budování starokatolických církevních struktur hráli vůdčí roli, můžeme nalézt přímé ovlivnění zejména praktickým bolzanismem (Čech, Nittel, Iška). Nelze tedy než vidět starokatolické hnutí jako hnutí navazující přímo na starší vnitrokatolické reformní proudy, které připravily jak teologicky (Bolzanovo poměřování tradice zásadou Vincence Lerinského a odmítnutí papežského primátu), tak církevně prakticky, disciplinárně (otázka celibátu, národního jazyka v liturgii, ušní zpovědi) a historicky (ideologicky nezatížená reflexe české reformace) půdu pro ustavení církevní struktury, která – byť za cenu rozchodu s Římem – reformní program osvícenského katolicismu prakticky naplnila.
Döllinger a Bolzano
Někdy bývá vznášena otázka proč se na evropské úrovni některý z významných teoretiků starokatolictví (zejména pak Ignaz von Döllinger) výslovně nepřihlásil k Bernardu Bolzanovi a jeho reformnímu programu. V odpovědi naní můžeme říci, že jak Bolzano, tak Döllinger vycházeli do značné míry ze stejného zdroje: z názorů tübingenské katolické školy a zejména pak z učení Johanna Adama Möhlera, který tvoří prokazatelné pojítko mezi oběma teology, avšak Döllinger, který kromě ovlivnění Möhlerem náležel i k tzv. Sailerovu kruhu, dovádí své reformní požadavky již z počátku do radikality, která nebyla Bolzanovi možná a která je v českém prostředí spíše naznačena než naplno vyslovena až reformním programem Františka Náhlovského v roce 1848, který ale v katolickém prostředí neobstál.
Petr Jan Vinš