Biskupové níže uvedených starokatolických církví spojených v Utrechtské unii k výročí dne 18. července 1870 uskutečněného oznámení závěrů I. vatikánského koncilu o univerzálním jurisdikčním primátu a učitelské neomylnosti římského biskupa a s ohledem na dnešní ekumenický stav vydávají následující prohlášení:
1. V souhlasu se základním prohlášením prvního kongresu starokatolíků roku 1871 v Mnichově „se hlásíme k primátu římského biskupa, jak byl uznáván na základě Písma církevními otci a koncily staré a nerozdělené církve“. Právě proto se držíme „Utrechtského prohlášení o víře Starokatolické biskupské konference z roku 1889“, ve kterém po zavržení „Dekretu o neomylnosti a univerzálním episkopátu římského papeže“ se doslova praví: „To nám však nebrání v uznání historického primátu, jak jej vyhlásily víceré ekumenické koncily a otcové staré církve, kteří přiřkli biskupovi v Římě titul Primus inter pares (první mezi sobě rovnými), a to za souhlasu celé církve prvního tisíciletí.“ Přitom jsme si vědomi, že tyto věci by vyžadovaly pro úpl-nější pochopení primátu v církvi dalšího věcného rozvedení a vývoje.
2. Uznáváme, že podle svědectví Písma Petr zřetelně vynikal mezi apoštoly, kteří byli svým Pánem pověřeni stejnými úkoly a oprávněními, a to jako první vyznavač Božího synovství Krista, jako jeden z prvních svědků vzkříšení a jako vedoucí postava prvoobce v základních rozhodujících situacích, a sice jako „první mezi rovnými“.
Petr, který podle Mt 16,16.17 vyznává jako první boží synovství Ježíše, je jím nazýván „skálou“. Jako skála se prokazuje tím, že mu jiní přistupují ku pomoci. Dostává proto podle L 22,32 úkol posilovat víru svých bratří a podle J 21,17 je pověřen zvláště důrazně všeobecnými pastýřskými úkoly.
Tak jako apoštolát, je onen na Petra vznesený zvláštní úkol jednorázový, avšak přesto si podrží Petr jako „skála“ pro církev a její jednotu trvalý význam symbolicky naznačující další cestu.
3. V souladu se starou církví jsme přesvědčeni, že v místních církvích vedených biskupy, metropolity a patriarchy je přítomná jediná a celá církev a že tato církev v plnosti biskupů nachází své reprezentanty a pastýře, mezi kterými má biskup v Římě přiřčenu přednost, která vzrostla ve znamení jednoty. V dějinách již brzy vstupuje římská obec se svými biskupy mimořádně do života společenství celé církve, což je též způsobeno uctíváním apoštolů a mučedníků Petra a Pavla a přednostním postavením hlavního města světové říše. Teprve později a pozvolna se s tím spojuje při odvolávání se na zvláštní postavení Petra a na zprávy o Petrovi v Novém zákoně čestná přednost římského biskupa. Právě toto odvolávání se na Písmo jako svědectví Božího zjevení zavazuje k úkolu chápanému jako od té doby nastolenému úřadu při zvláštním způsobem sloužícím spojení se všemi biskupy a všemi církvemi. Proto můžeme uznávat vykonávání primátu pouze natolik, nakolik splňuje vůli Krista pro svou církev a slouží-li k tomu, aby upevňovalo celou církev v pravdě a v lásce. Přičemž podle slov papeže Řehoře I. není nositel primátu „univerzální biskup“ nade všemi, nýbrž může být pro všechny pouze „služebník služeb-níků božích“.
4. Toto si uchovává svůj význam pro celé dějiny římského primátu a staví jej pod nárok úřadu služby jednotě. Avšak do té míry, do jaké tento nárok nebyl splňován, došlo v církvi nejenom k rozkolům, nýbrž též k jednostrannému právnímu chápání primátu, jaké bylo dogmaticky ustanoveno ke škodě původního úkolu služby a k újmě ekumenické jednoty církve při I. Vatikánském sněmu. 5. Proto prohlašujeme, že byla v církvi vznesena námitka proti tomuto rozhodnutí právem. Nemůžeme považovat I. Vatikánský sněm kvůli chybějící spolupráci všech církví, především východních, za ekumenický koncil. Nemůžeme jej též uznat, neboť v tehdejší církvi chyběla potřebná otevřená příprava a tím nebylo vzato svědectví Písma a tradice při učení o primátu patřičně v úvahu. Proto se cítíme i dnes nuceni, abychom v naší starokatolické církevní existenci podali svědectví pro v samé podstatě biskupský a konciliární charakter církve.
6. S radostí a velikým díkem Pánu církve též nyní můžeme zjišťovat, že II. vatikánský koncil uskutečnil počátek znovunabývání konciliarity a kolegiálního vedení církve. S radostí též vidíme, že započalo znovu naslouchání Písmu sv. a tradici a že došlo již na koncilu k novému setkání římské církve s oddělenými církvemi a neposledně i s církvemi nám svěřenými. Litujeme však, že nový koncil bez dostatečného zkoumání Písma a tradice znovu potvrdil dekrety I. Vatikána a tím se stále ještě nepřekonaly závažné újmy prvním Vatikánem vyvolaného autoritativního smýšlení. Přesto však pevně doufáme, že vývoj ke konciliárnímu společenství všech církví půjde dál, ke společenství, ve kterém původní Petrova služba dá primátu novou náplň.
Proto prosíme všechny křesťany a zcela zvláště všechny biskupy a odpovědné vedoucí církví, aby si byli stále více vědomi své společné odpovědnosti za uspořádání nového, vskutku univerzálního koncilu, který by mohl mluvit a činit rozhodnutí za všechny křesťany.
Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, 29. června 1970, ve jménu biskupů starokatolických církví Nizozemí, Německa, Švýcarska, Československa, Chorvatska a Polské národní církve v Americe.
Andreas Rinkel, arcibiskup z Utrechtu
Urs Küry, biskup v Bernu