Tento dotaz mi byl nedávno podán jednou souvěrkyní. Rád jej zodpovídám i pro širší veřejnost naší církve. Od jednoho vestfálského mistra pochází tabulová malba z roku 1380, která se přechovává v Kolíně nad Rýnem. Na ní sedí apoštolé s Marií na trávníku okolo stolu. Nad nimi se vznáší holubice Ducha svatého a přináší shromážděným hostii jako znamení přítomnosti Krista v církvi. Od hostie nad středem stolu vyráží paprsky k ústům shromážděných.
Výroky víry
Zdá se mi, že je třeba zde vyjádřit tří výroky víry:
– Jednota církve žije ze společenství Ducha svatého a zahrnuje apoštoly zrovna tak jako Marii a další ženy.
– Ve středu církve stojí povýšený Pán a přítomnost jeho Ducha.
– Zakládajícím pramenem církve a její nejbezprostřednější realitou je společenství skrze hostii, společenství Kristovy hostiny.
Právě tímto – a to je důležité – má Maria od prvopočátku své výjimečné místo. Nachází se ve středu tohoto působení a je partnerkou hovoru s Duchem svatým (Zvěstování Páně 25.3.). Setkala se jako první člověk s Kristem, který je Bohem a který neopovrhl klínem ženy. Drží Krista na svých kolenou (jako by byla sedadlem trůnu) a ukazuje ho světu jako Spasitele. Podle Lukáše je „blahoslavená, neboť věřila“. Chválí v Magnifikatu veliké skutky Boha a opěvuje – revolučním způsobem – pád pyšných a mocných z jejich trůnů božím ramenem. Ona je první učednicí Krista, musela žít a věřit a být vykoupena, tak jako my. Vytrvává ve stavu muky pod křížem a tím se stává naší sestrou ve víře.
Skutečně, Maria musela přestát mnoho: proroctví o Ježíšově budoucnosti při jeho představení v chrámě nebo když ona a její muž ho v Jeruzalémě ztratili nebo když její syn opustil rodičovský dům a byl jako kazatel království božího ve svém domovském městě považován za šílence. Nebo když ji při svatbě v Káně nevraživě poslal do patřičných mezí a především při zážitku veřejného zkrachování svého syna na potupných břevnech kříže (poznání darů svatého Ducha letnic jí bylo, tak jako apoštolům, uděleno teprve mnohem později).
Bezhříšnost a panenství
To vše zmíněné asi podmiňuje to, že starokatolická mariánská zbožnost zůstávala od počátku spíše střízlivá a držící se pod kontrolou, podobně jako zbožnost uctívání svatých všeobecně.
Spolu s prvotní církví ji však ctíme jako „Matku boží“ a „Rodičku Boha“, tzn. že tím dosvědčujeme a zvěstujeme božství Krista, jejího syna.
Její „bezhříšnost“ spočívá v tom, že se nedopustila hříchu nejvlastnějšího lidem, totiž chtění být Bohem.
„Panenstvím“ označujeme pozici její víry, totiž zcela důvěřovat v Boha a zcela být vázána na Boha (nejde tu vůbec o nějaký biologický nález nebo stav, nýbrž o teologický výrok).
Všechny výroky o její osobě poukazují stále na Boha a na Krista, pomazaného Bohem. Ona je nám – především svojí schopností trpět – konkrétní osobou víry, příkladem a případem testu skutečné víry.
Přechází tím starokatolická církev Marii? Teologicky v žádném případě! Snad se může i stát, že v praxi u nás dojde poněkud příliš nakrátko. Při odmítání přehnaných forem zbožnosti se možná tu a tam „vylilo z vany s vodou i dítě“.
Kristus je spasitel
„Zdrávas, Maria“ je zcela biblické, i když mají mnozí starokatolíci pochopitelně problémy s tím „pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší“. Ale i toto může být chápáno zcela správně a s poklidem, tak jako když si umírající vzpomíná na své rodiče a volá je jménem, což jsem již vícekrát zažil. Je jasné, že tato prosba musí být zaměřena ke Kristu a též je jasné, že Kristus je a zůstává naším jediným Spasitelem.
Neuveď nás v pokušení
Mnohem větší problémy můžeme mít s šestou prosbou Otčenáše, ve které prosíme Otce, aby „nás neuváděl v pokušení“. Aniž bychom se tu blíže zabývali vlastní problematikou prosby, jde tu očividně o špatný překlad, který je třeba po jiných ekumenických změnách upravit i v liturgii.
Správně by to totiž muselo znít: „a dej, abychom neupadli do pokušení, nýbrž vysvoboď nás od zlého.“ Myšleno je tedy: Nedej nám padnout do stavu ztráty Boha a nenávisti k bližnímu. Měli bychom o tom někdy přemýšlet.
Starokatolící nemusí v žádném případě přecházet Marii, jak se možná někteří domnívají. V našem Zpěvníku z roku 1962 máme 11 mariánských písní (pochopitelně, že příliš málo a doopravdy nejrozdílnějších teologických kvalit).
V liturgickém kalendáři uznáváme 25. březen za „svátek Zvěstování Páně“, 2. červenec za „svátek návštěvy Marie u Alžběty“ a 15. srpen za „svátek Mariina Zesnutí“, 8. září za „svátek Narození Marie“ a čtvrtá neděle adventní platí jako den „zvláštní vzpomínky na Marii“. 8. prosinec starokatolící neslaví, v každém případě ne jako „neposkvrněné Početí“. Pro nás je každé početí „neposkvrněné“, když je přijímáno s vděkem a modlitbou jako dar boží (srv. 1Tm 4,1-4). Dokonce i římsko-katolická církev to dnes tak cítí a mluví proto raději o „svátku Vyvolení Marie“ (míněno je: vyvolená v klíně své matky Anny).
Marie, udatná žena a sestra nás všech
Ještě jednou: přechází Starokatolická církev Rakouska Marii? Já, jako její biskup, to nečiním, nýbrž blahořečím tuto statečnou ženu a všechny naše sestry ve víře spolu s evangelistem Lukášem. Je hodna úcty jako „Matka Boha“, avšak zrovna tak je pro mě hodna úcty jako příklad v církevní a politické veřejnosti.
Text je převzatý ze švýcarského starokatolického časopisu Altkatholische Kirchenzeitung 3/1997 (přeložil J. König).
Bernhard Heitz je biskupem Starokatolické církve v Rakousku.