To jsme my. Ježíš jde kolem nás, vleče sebou kříž. Ten hrozný osud. Co teď? Nic, jen nářek. Tohle není problém žen, fňukat a naříkat. Chlapi taky pláčou, jenom je to spíš uvnitř. Místo, abychom se zmohli na to, říci tomu zlému světu, že tohle je i náš kříž, náš problém, všichni pláčeme. Nad zlým světem, nad hodným Ježíšem, který v něm trpí dál. Pláč může být očistný, ale pomůžeme jím jen sobě. Ani deko kříže mu neulehčíme. A tak nám zbývá se zamyslet, k čemu je vůbec pláč. Je v něm aspoň trochu lítosti nad vlastní spoluvinou? A je v něm řešení?
Pane, tys plakal, když ti zemřel přítel, tys plakal nad městem, které nepoznalo čas svého navštívení. Teď nepláčeš, nemyslíš na svou bolest, ale učíš, domlouváš. Nauč nás nezatrpknout. A tehdy, když budeme středem pozornosti, dej, ať umíme obrátit pozornost k tobě.