Rozhovor s naším biskupem Dušanem Hejbalem ku příležitosti 15. výročí jeho biskupského svěcení.
V první řadě bych se tě chtěla zeptat, jak se stane, že biskup vynáší popelnice a jak se ti to líbilo?
To, že biskup může klidně vynášet popelnice, je v Čechách součástí jisté tradice. Jako malý kluk jsem znal pomocného dělníka Anastáze Opaska, který byl břevnovským opatem, jedni známí mi vyprávěli o tom, že jim přišel vyčistit ucpaný záchod instalatér Štěpán Trochta – litoměřický biskup a pozdější kardinál, ministroval jsem knězi, který stavěl Slapskou přehradu a budoval Most inteligence, a když mě pohladil, odřel mi tvář mozoly. Já sám jsem v dětství toužil být tramvajákem, zedníkem, prodavačem, popelářem a knězem. Vším jsem se později také stal, jen ten popelář mi chyběl ve sbírce, tak jsem si to konečně aspoň jedno dopoledne vychutnal. A není to tak špatné. Navíc když mám možnost zblízka vidět to trapné handrkování o částečné odškodnění církví za to, co jim bylo sprostě ukradeno, nevylučuji možnost, že ta podivná tradice bude mít pokračování.
Cítil jsi povolání ke kněžství, studoval jsi a byl jsi vysvěcen a pak jsi díky komunistickému režimu vyměnil ornát za špinavé montérky a těžkou práci. Nevadilo ti to?
Ze začátku mi vadily spíš ty špinavé montérky než těžká práce, přece jen mám rád čisté oblečení, ale zvykl jsem si. Kněžství není jen o ornátech a možná, že vůbec není o ornátech. Klidně bych ta „špinavá“ zaměstnání zabudoval do výuky budoucích kněží, řekněme třeba v rámci praktické teologie… Není nad životní zkušenosti.
Letos je to 15 let od tvého biskupského svěcení, 21 let jsi v čele církve. Jaké byly roky tvé služby?
Mám-li být upřímný, asi nejšťastnější jsem byl po Synodě obnovy, kdy jsem jako generální vikář už zcela svobodně mohl působit podle pokynů biskupa a každý krok s ním konzultovat. Bohužel otec biskup Augustin po roce zemřel a všechno to spadlo na mě. Když jsem začínal, vůbec jsem nevěděl, jak se co dělá. Službu biskupa i kněze jsem do té doby znal jen v podzemních podmínkách a musím říct, že přes všechny problémy té doby to byla služba vlastně jednodušší a černobíle přehledná. V podmínkách „nadzemí“ to bylo najednou složitější. Nezdědil jsem žádnou administrativu, žádný použitelný model, začínal jsem od nuly. Zdědil jsem církev v duchovním i materiálním rozkladu, který způsobili ti, kteří v ní od roku 1972 vládli. Všechno rozkradené, zničené a věřící, kteří církev neopustili, byli znechuceni. Šest let jsem zůstal v čele církve jen jako „zvolený biskup“. Volili mě i kněží, kteří si bohužel mysleli, že jako nejmladší z nich a se zkušenostmi jen z neveřejné pastorace budu lehce ovladatelný, ale zato s disidentskou minulostí přijatelný pro stát určitě víc než oni. Byly to těžké roky. Naše církev neměla v zahraničí dobrou pověst, protože za totality byla často reprezentována agenty StB, kteří jediní směli vycestovat do ciziny. To byl tehdy můj klérus. Pět o dost starších lidí, kteří až na jednu výjimku mentálně uvízli v době před listopadem. Byli příliš zvyklí na to, že horlivost v kněžské službě je vlastně nežádoucí, za to však vynikali v intrikách a pomluvách. V podstatě sabotovali moje úsilí obnovit církev a dát ji novou tvář a dynamiku. Nebyly peníze, jen dluhy. Všechno jsem platil ze svých úspor z dělnických dob. Objížděl jsem naše farnosti autobusem a vlakem, s odřeným kufříkem s liturgickými věcmi, a snažil se v nich probudit život a „moji kněží“ se mi za zády pošklebovali a kde mohli, pomlouvali. Nakonec s tichou pomocí tehdejšího švýcarského biskupa, který otce biskupa Augustina i mě nemohl vystát, vyhlásili vzpouru a chtěli převzít vedení církve. A protože bojkotovali i svolání synody, o které jsem usiloval, byla to vlastně katastrofická situace. Byl jsem na všechno sám, na pokraji sil, šest let jsem neměl ani den dovolené, protože na to prostě nebyl čas. Přitom právě toto období bylo pro rozvoj církve a její nové pozice nejdůležitější. Na synodě, která se nakonec konala 11. listopadu 1995 v kostele sv. Vavřince, jsem poté, co jsem jako zvolený biskup přednesl zprávu o stavu církve, položil na oltář pektorál, který jsem zdědil po otci biskupu Augustinovi a dostal při své volbě, a požádal o hlasování o důvěře v mou osobu v čele církve. Biskup Bernhard z Vídně, který byl tehdy delegátem IBK pro naši církev, mi tak radikální krok rozmlouval, ale já jsem věděl, že nebudu-li mít podporu synody, nedokážu nic a lidsky řečeno už jsem toho měl dost… Věděl jsem samozřejmě i to, že delegáti byli často manipulováni svými faráři. Odešel jsem do sakristie a modlil se. Můj Pane, potřebuješ mě tu vůbec? A jaké máš záměry s tím hloučkem, kterému se snažím sloužit? „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný…“ tahle slova Žalmu127 mizněla v hlavě, než mě probral potlesk a někdo pro mě přišel a pověsil mi na krk ten starý pektorál. Synoda mi projevila důvěru a proti byli jen tři kněží – dva bývalí agenti StB a jeden bývalý komunista, který nakonec odešel do pravoslavné církve. Za mnou stáli lidé z farností, laici, kteří byli vděčni za mou službu a věřili, že mi o něco jde. Tehdy se stal místopředsedou synodní rady Josef König, který se z Německa přestěhoval zpátky do vlasti a jehož pomoc v tehdejší složité situaci byla neocenitelná.
Samotných 15 let od mé konsekrace provázelo a dodnes provází také dost adrenalinu. Byly to roky náročné, plné nikdy nekončící práce, ale vlastně šťastné, pokud člověk nepostaví na první místo své soukromé, osobní štěstí… Vznikaly nové farní obce, přicházeli kněží, studovali bohoslovci, vybudovali jsme vlastní starokatolický obor na Husitské teologické fakultě UK, opravovali jsme kostely, z ruiny určené k demolici jsme vybudovali ordinariát. S pomocí Boží z ničeho vznikla podoba církve, jak ji můžeme vidět dnes. Není ideální stejně jako nejsem ideální ani já ani nikdo z nás. Ale je to náš duchovní domov. Když jsem byl zvolen biskupem, slušelo se, abych si vybral své biskupské heslo, něco, co bude charakteristické pro mou službu. Vybral jsem si slova z listu apoštola Pavla křesťanské obci ve Filipech: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Pavel tam píše: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (F 4,12-13) Chtěl jsem tím říct, že jsem zvyklý na všechno a sám o sobě jsem pro svého Pána vlastně slabý a bezcenný, ale když vezmu vážně, že jsem v jeho službách, pak je všechno jinak, pak můžu víc, než si myslím, protože pak už to není moje, ale jeho síla, jeho možnosti, jeho schopnosti. Ale o tom jsem napsal text k písničce, kterou máme ve zpěvníku, takže co bych dál říkal…
Zmínil ses o Josefu Königovi, který nedávno zemřel…
Josef jakožto Čech, nebo spíš Moravák a po matce Němec, který žil 30 let v Německu a zcestoval celý svět, byl pro mě, který jsem skoro 20 let neměl pas, protože to „bylo proti zájmu republiky“, nejprve spojkou mezi námi a světem za někdejší „železnou oponou“, světem, který vůbec nechápal, co to ti Češi v církvi najednou dělají, o co jim jde. Josef byl vyslán z Německa, aby to vypátral. Když jsme se setkali, velmi rychle porozuměl. Několik hodin jsme mluvili a mluvili, pak jsem mu ukázal dokumenty, které jsem měl v archivu, on se s nimi zavřel a pečlivě kopíroval na naší předpotopní kopírce. Když se vracel do Německa, byl náš tehdejší suterénní ordinariát nasáklý kouřem z jeho cigaret a on mi na rozloučenou řekl: „Vrátím se zpátky do Čech. Tohle je moje církev a ty jsi můj biskup“. A tak se taky stalo. V Josefovi jsem našel člověka stejně vášnivě oddaného církvi a přitom úplně jiného než já. To nás spojovalo. Chybí mi jeho názorové provokace, jeho nezištná a oddaná služba církvi, jeho osobitost někdy až k nepřežití, jeho občas šílený humor, kterému jsme možná rozuměli jen my dva… Jestliže se v naší církvi řekne „sentire cum ecclesia“, tak to byl především on. A jestli se těším na „opravdu přátelské nebeské setkání“ – a tak moc těch, na které se těším, zase není – tak je to právě s Josefem.
Když jsme se už dotkli zahraničních záležitostíí, k čemu je nám dobrá Utrechtská unie a jaké v ní máme postavení?
Jsme sice jedna ze čtyř církví, která v naší zemi roste, jak napovídá poslední sčítání, ale přece jen jsme malým hloučkem, takže je pro nás důležité mezinárodní společenství. Zejména tehdy, po čtyřicetileté izolaci, bylo důležité vědět, že nejsme sami. Církve sjednocené v Utrechtské unii tvoří společenství ve víře, mají společné biskupsko-synodní zřízení, společnou identitu i společné poslání mezi ostatními křesťanskými církvemi. Jak říká naše Ústava: „Cílem Utrechtské unie je především zachovávání katolicity v jednotě předávání víry, přičemž je zachována plná autonomie jednotlivých církví ve všech správních věcech. V neposlední řadě je Utrechtská unie zárukou předávání nezpochybnitelné biskupské (apoštolské) posloupnosti.“
Postavení naší církve v Unii za posledních 20 let značně posílilo. Jsme církví respektovanou a často dávanou za vzor nejen pro naši statečnost v minulosti, ale především pro to všechno, co naše církev dokázala po roce 1989. Všichni obdivují, v jak skromných podmínkách pracujeme, co se nám podařilo vybudovat vlastně z ničeho. Při třech z posledních čtyř biskupských konsekracích jsem byl vybrán jako jeden ze tří hlavních světitelů. To se dosud nestalo žádnému z mých předchůdců v biskupské službě. „Jste mladou, živou a dynamickou církví!“ říkají často spolubratři biskupové. V takových chvílích rád zapomínám, že už vlastně kazím věkový průměr.
Odkdy jsme členy Unie a jak naše zařazení do UU probíhalo?
Utrechtská unie vznikla v roce1889 arok poté se k ní připojil i tehdejší správce varnsdorfského biskupství Miloš Čech, bratr básníka Svatopluka Čecha. Tehdy šlo ještě o starokatolickou církev v Rakousko-uherské monarchii, jejíž císařství nebylo starokatolickému hnutí příznivě nakloněno. Proto mohlo dojít k volbě biskupa až po 1. světové válce. Biskup Alois Pašek, který byl zvolen a vysvěcen v roce 1924, se už stal plnoprávným členem Mezinárodní biskupské konference.
Jaké je složení UU a jak to s ní vypadá do budoucna?
Do UU patří starokatolické církve v Nizozemí, Německu, Švýcarsku, Rakousku, České republice, Polsku, Chorvatsku a v Bosně-Hercegovině. V některých dalších zemích jsou starokatolická společenství, pod jurisdikcí Mezinárodní biskupské konference. A pokud jde o budoucnost, jsou jakési dva přístupy: Ten první pečlivě – řekl bych přímo přísně – zkoumá žádosti církví, které se ucházejí o členství v Unii – a takové rozhovory trvají někdy i celá desetiletí. Ten druhý, zatím menšinový, je velkorysejší – má vizi sjednocení všech alternativně katolických církví s plným respektováním jejich odlišností. Vytvořit velkou rodinu podobných církví. To je moje vize. Nebýt „golfovým klubem“ kam nemá přístup jen tak každý, ale být otevřeným a dynamickým společenstvím církví s podobnou sakramentologií a ekesiologií.
S tím prvním přístupem se asi teď setkávají polští Mariavité, kteří tu nedávno byli?
To je přesně ten problém. Kdysi byli v Unii a pak kvůli vlastním problémům členství pozbyli. Dnes chtějí zpět, ale oni i Unie se vyvíjeli jinak, takže se vzdálili „západoevropskému starokatolickému standardu“. I když jejich styl zbožnosti není úplně mým stylem, jejich liturgie je jiná než moje liturgické cítění, respektuji to. Jejich víra, jejich pokora, jejich touha někam patřit je pro mě silnějším argumentem. Podobně jsem pro užší spojení s Filipínskou nezávislou katolickou církví, s indickou církví Mar Thoma a dalšími. Budoucnost křesťanstva není o „golfových klubech“, jejichž aristokratičtí a významní členové po poslední jamce zemřou s vědomím vlastní úžasné teologické výlučnosti.
Co se týče jednoho z nejožehavějších současných témat mezicírkevního dialogu, jak je to se svěcením žen v některých církvích, jaký na to má pohled UU a jak to vidíš u nás?
Některé církve UU zavedly svěcení žen do všech tří svátostných stupňů (jáhen, kněz a biskup), i když biskupky se zatím nevyskytují. Protože tato otázka není otázkou svátostnou, ale jen disciplinární, mají v této oblasti synody jednotlivých církví svobodu rozhodnout se. To je postoj Mezinárodní biskupské konference, který jsem vlastně v roce 1997 konferenci navrhl já a můj tehdejší teologický poradce Prof. Lášek. Měli jsme na mysli především slova sv. Augustina: „V důležitých věcech jednota, v méně důležitých svoboda, ale ve všech láska“. Náš návrh jsem přednesl právě v den svátku sv. Mistra Jana Husa s patřičným komentářem. U nás jsme pak v roce 2002 zavedli jáhenské svěcení žen, které má oporu v Písmu svatém a v tradici staré církve.
Přiznám se, že v této otázce nadále trvá moje „pastorální schizofrenie“. Jako soukromá osoba si myslím, že v tom není vůbec žádný problém, protože Církev sama je „prasvátostí“ a má právo i na „svátostné experimenty“, je-li to potřeba. Ale jako biskup církve žijící v určitých společenských a kulturních kontextech se musím ptát, zda ta potřeba je a proč. Velkoústá prohlášení a gesta mě nepřesvědčují. V naší církvi žena není odsouzena k úklidu a výzdobě kostela, to ostatně umím také, a když je potřeba, často to i dělám, a jáhenská služba žen, kterou otevřela naše synoda před 10 lety, je dosvědčena i v Písmu. Trochu mě mrzí, že otázka rolí v církvi je dnes zúžena jen na „jáhen, kněz a biskup“, tedy na svátostné svěcení. V rané církvi, jak víme z Písma, bylo těch rolí daleko víc a každá měla svou váhu. Možná ten problém není v genderové oblasti, ale v pohodlnosti najít si své nezastupitelné místo. Každý z nás je přece v něčem nejlepší a svou službou může obohatit společenství víc, než když hrdě nosí nějaké oblečky nebo se dělá zajímavým jinak.
O pár odpovědí výše jsi zmínil církevní restituce. V jaké formě nám stát bude vracet majetek?
Vracení majetku je problém. Žádná církev nedostane všechno, co jí patří. Finanční kompenzace je tu proto, že některý majetek stát prostě vydat nechce, v našem případě je to o to složitější, že to, co nám bylo ukradeno, už většinou stát nevlastní, ale je to ve vlastnictví obcí nebo soukromých osob. V roce 2008, když neprošel tento zákon Parlamentem, bychom na tom byli daleko lépe, vlastně skoro o sto procent. Musím znovu říci, že všemi proklínaný a snad i oprávněně kritizovaný tehdejší premiér Topolánek pro mě zůstane člověkem, který v této věci držel slovo.
Naturální restituce, které prosadily Věci veřejné, se nás netýkají, takže ukradenou faru v Jablonci jsme si museli koupit od komunistického funkcionáře nazpět a kvůli tomu v jakém je stavu je to pro tamní farní obec veliká zátěž. Byl jsem nejprve dost skeptický a na synodní radě jsem zvedl ruku pro jen proto, že si vážím obrovského nasazení jabloneckého faráře Karla Koláčka a věřím, že to zvládne bez dalšího zatěžování církve.
Máme jako církev šanci ekonomicky přežít po těchto změnách a jak to bude vypadat?
Pokud poslední pro nás nevýhodná varianta vyrovnání projde Parlamentem, bude nám stát vracet peníze po malých částkách 30 let a současně bude poměrně rychle klesat příspěvek, který teď dostáváme. My si musíme především uvědomit, že restituční náhrady nejsou naším majetkem, ale dědictvím našich předků ve víře, a že jsme odpovědni za to, že je nezpronevěříme nebo nezodpovědně neprohospodaříme. Budoucí generace našich věřících bude mít právo posoudit, jak jsme s tímto majetkem naložili. Pokud nechceme, aby církev po 30 letech zůstala bez prostředků, víme, že nesmíme utratit to, co má sloužit jako ekonomická základna pro budoucnost. Podle mého odhadu budeme po cca 5 letech mít na mzdy a na provoz méně než nyní. Proto je potřeba co nejdříve přehodnotit všechny výdaje a upravit je s ohledem na realitu. Také je třeba přehodnotit výši našeho zatím jen symbolického příspěvku na život církve. Jde přece o spoluzodpovědnost nás všech za církev, která je naším duchovním domovem. Kdyby každý, kdo se přihlásil k naší církvi při posledním sčítání, dal církvi místo dosavadní symbolické koruny denně řekněme 10 – 12 Kč, asi bychom neměli problém. Takže otázka zní: Stojí mi moje církev za 10 Kč denně? A co důležitějšího si za ty peníze pořídím? Tady chci veřejně poděkovat těm, kteří si toto uvědomují, bohužel jsou to zatím nemnozí. Prostě, přátelé, musíme se všichni učit. Nedáváme náhodou najevo, že to, co mě nic nestojí, vlastně za nic nestojí?
Budeš mít k těmto věcem nějakého poradce?
Hledám, vlastně jako synodní rada hledáme, hledáme a hledáme. Tohle totiž není jen moje starost, vlastně by moje být ani neměla. Nějaký základ jsem dokázal vytvořit, na něčem můžeme zkusit investovat jako ti pochválení služebníci z Evangelia. Blábolů jsem už v naší církvi na toto téma i na jiná témata slyšel dost a upomínky za nezaplacení např. elektřiny stejně končí na mém stole. Teď vyzývám každého, kdo se vyzná v „rozmnožování hřiven“, ať se přihlásí.
Teď něco osobního: Je něco, co ti na fungování této církve vadí? A máš nějakou vizi, jak by se to dalo dělat líp?
Těžká otázka, protože jsem za všechny chyby odpovědný, často nejen proto, že za všechno, co se nepovede, je odpovědný biskup. To je komplex, který Boží lid provází už od putování z Egypta, tehdy to byl Mojžíš, když už ne přímo Hospodin, v příbězích o měděném hadu a zlatém teleti. Co mi vadí? Tane mi na mysli dlouhý seznam naší malosti a hlouposti, i mojí samozřejmě, tu znám nejlíp. Ale o to teď nejde. Jde o nepoměr těch, kteří „káru církve“ tlačí a těch, kteří se „jen vezou“, ať už si třeba myslí, že patří mezi ty první. Taky o lidskou malost a nekritičnost, tedy kritičnost vůči všemu jinému než vůči sobě. A taky o to, že svoboda je často zaměňována s „cochcárnou“, což není sprosté slovo, ale to, že si každý dělá, co chce, bez ohledu na církev a její viditelnou jednotu. Vize jak to dělat líp je jednoduchá: Modli se, jako kdyby vše záviselo na Bohu, a pracuj, jako kdyby všechno záviselo na tobě. A také: Synodalita není nezodpovědnost, lenost není ctnost a neomylnost není starokatolická vlastnost. A každý nechť si zamete především před vlastním prahem, neboli „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“
Jaké jsou největší mýty, se kterými věřící do církve přichází?
Největším a vlastně dost nebezpečným mýtem je, že církev je svatá proto, že jsou svatí její členové.
Jsme jen lidé. Po příchodu do církve nikomu nenarostou andělská křídla a nečekejme je ani u ostatních, s nimiž se v církvi setkáváme. Největší chybou často bývá, že odmítnutí církve se spojuje s lidskými chybami jejích služebníků. Církev je svatá, protože se shromažďuje kolem Boha, který je svatý.
Kdybys mohl něco ve své „duchovní kariéře“ udělat jinak, něco jsi mohl změnit či opravit, co by to bylo?
Můžu zase biblicky?
No když to jinak neumíš…
Doteď nevím, zda v historii naší církve byl otec biskup Augustin Mojžíš a já Jozue, ono se to nějak překrývá. Oba jsme měli ve svých životních příbězích dlouhou cestu pouští, oba jsme se setkali s nedostatkem naděje a odvahy i se vzpomínkami na egyptské hrnce plné masa, oba jsme žasli nad rozestupujícími se vodami Rákosového moře i Jordánu… A nejsem si jist, zda zaslíbená země je v dohledu… Tím jsem se chtěl vymluvit, že role jsou rozdané a většinou není vyhnutí.
Co bych změnil nebo opravil? Spoustu věcí. Opravit se ale nic nedá. Nečekáš snad, že odpovím, že jsem na své každotýdenní cesty napříč republikou měl před rokem odmítnout Škodu Superb a zvolit něco méně provokativního – už se prý zase vyrábí Velorex. Tak to bych nechal mladším a zdravějším.
Oh, jak diplomatické… A na závěr bych se tě chtěla zeptat, zda by ses chtěl ve své emerituře živit jako popelář?
Proč ne, když to bude nutné… Odpadky sice smrdí, ale něco jako zápach a nedýchatelno se najde v každém povolání a občas i v církvi…
Rozhovor připravila Monika Mádlová
