V našem Katedrálním chrámu sv. Vavřince v Praze na Petříně se včera sešli duchovní při tradiční mši svaté spojené se svěcením olejů – missa chrismatis. Biskup Pavel při této příležitosti pronesl kázání, které nás inspiruje k přemýšlení o budoucnosti starokatolictví, ale také Kristovy církve jako celku.

Pro ty z Vás, kteří nemohli včera dorazit přinášíme videozáznam. Omlouváme se za zníženou kvalitu videa a zvuku – nahrávali jsme tentokrát jenom mobilním telefonem.

Milé sestry, milí bratři,

ještě jednou vás pěkně vítám v naší katedrále sv. Vavřince při slavnosti žehnání olejů. – Je to takové každoroční setkání duchovenstva v biskupském kostele, při kterém jsou žehnány oleje pro liturgii v následujícím roce. I v jiných biskupských kostelech v naší zemi se toto děje, a sice na Zelený čtvrtek ráno – a i v jiných katedrálách je to spíše setkání duchovenstva kolem biskupa než obraz živé církve – zpravidla jsou totiž prořídlé lavice věřících. – Ani u nás tomu není letos jinak – jen přemýšlím, jestli je to úctyhodná tradice, kterou je dobré držet, anebo je čas promyslet to a svěcení olejů přemístit na synodu, kde se sejde v reprezentativní podobě skutečně celá církev. – Sám ještě nejsem rozhodnutý a budu rád, když se o tom budeme moci sdílet. – Nejde totiž o to, že tak se to vždycky dělalo, nebo že jsme na to zvyklí, nebo, že je to hezké – víme totiž, že má-li symbol hovořit – a symbolem je zde nejen olej ale také shromážděný lid – musí být ten symbol sám ze sebe vypovídající a srozumitelný. – Jinak snadno můžeme propadnout magickému chápání – totiž že tento olej je opravdu nabit energií, kterou jsme skrze kněžství do něj doslova a do písmene nashromáždili, a proto je svatý.

Vy pak budete nazýváni „Hospodinovi kněží“, – čteme dnes z 61. kapitoly u Izajáše – a bude se vám říkat „Sluhové našeho Boha“. Jejich výdělek jim předám věrně a uzavřu s nimi smlouvu věčnou. Jejich potomstvo bude známé mezi pronárody a jejich potomci uprostřed národů. Všichni, kdo je spatří, rozpoznají na nich, že oni jsou to potomstvo, jemuž Hospodin žehná.“

Nejsme kněží starého zákona, ale v lidových představách – a někdy i v představách kněžských – zůstává zakořeněn obraz lidí, kteří jsou nadáni nějakou mimořádnou vlastností – a ať už jsou jacíkoli – svátost kněžství je pozvedá skoro do nebeských výšin. A tak sv. František z Assisi řekne, že potkal-li by kněze a anděla, tak nejprve pozdraví kněze, který vysluhuje eucharistii, a až potom anděla, který je sice z nebe, ale mši svatou sloužit nemůže …

Jak jsou tyto zbožné obrazy vzdálené životu našich dní! Jak nesdělné jsou tyto symboly mimo zasvěcený okruh ezoterů, kterým – zdá se – dneska církve jsou.

Jako Hospodinovi kněží – když si vypůjčím ten příměr z Izajáše – bychom rádi jako oni viděli výsledky své práce. A mezitím je dílo čím dál hubenější, pozice církve ve společnosti slabší a slabší a pokud by o kvalitě služebného kněžství měly vypovídat počty duší, které jsme vytrhli Satanovi z chřtánu a přivtělili jsme je do tajemného těla Kristova jako angažované křesťany, jistě bychom se pochlubili nějakou svojí statistikou kolik lidí jsme pokřtili, oddali, pomazali či pohřbili. – To všechno je dobré a důležité.

Přicházejí ale dny – není výrok Hospodinův ale můj a je opřený o pozorování tohoto světa – ve kterých bude s křesťanstvím a jeho pozicí ve společnosti zatřeseno ještě více. Asi už nás nebudou pronásledovat, ale jsme lidem čím dál tím víc volní, ano lhostejní. A to je ještě horší prubířský kámen pro naše kněžství, než tomu bylo pronásledování. – On ten společný nepřítel spojoval a motivoval – ovšem tekutost dnešní doby a „leptavá banalita konzumu“ – řečeno s římským kolegou Františkem – jsou daleko zákeřnější nepřítel.

Avšak – nejen my kněží – ale všichni křesťané jsme pomazání svatým křižmem, jak slyšíme u křtu: „Jako Bůh pomazal svého Syna na kněze, proroka a krále, označujeme posvátným znamením i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky.“ – Ano, všichni patříme ke Kristu navěky – a jsme pomazáni na kněze, proroky a krále. – A tak se mi zdá, že nyní přichází doba, kdy je potřeba si připomenout rovněž prorockou linii našeho poslání. Být vidět jako alternativa vůči lepkavé banalitě konzumu, a nikoli mu sami podlehnout, být alternativou vůči světu, který hraje s kartami peněz, sexu a moci, s nekonečnou konjunkturou a úspěchem. – Protože tak to není a kdo tomu uvěří, uvaří se v tom a zblázní. Říká se, že peníze neučiní člověka šťastným – ale že každý se o tom chce přesvědčit. A je tomu podobně s jinými zkušenostmi – jsou často nepřenosné. – Dnes už mnoho nezmůžeme slovem a zdá se, že zbožným už vůbec ne. Můžeme však pohnout druhými když na nás samotných bude vidět olej Božího pomazání v připravenosti ke službě evangeliu – olej veselí a radosti.

Dokážeme-li se poprat s touto dobou a tlakem, který přináší, dokážeme-li se koncentrovat na Boha a jeho slovo, dokážeme-li být jeho kněžími, máme šanci provést církev touto nesnadnou dobou a až naše síly vyschnou, předat své dílo dalším. A proto na závěr přichází moje výzva biskupa: milí spolupomazaní, příroda nás učí, že co se nerozmnoží, to zahyne. Smyslem života je život, péče o něj a předávání života. – Předávejte tedy věčný život ve svých farnostech, buďte plodní ve svých vztazích, mazejte lidi olejem veselí a radosti a budujte církev silnou a kompetentní – silnou a kompetentní natolik, že až budete vyčerpaní a budete chtít nebo muset své dílo předat dál, aby bylo komu jej předat. Pracujte s ministranty a ministrantkami, nelitujte žádné chvíle, kterou věnujete mladým, kteří přicházejí, protože pokud přicházejí, je to vlastně zázrak. Budujte si vědomě svoje nástupce, kteří po vás dílo převezmou.

Přeji vám požehnané Velikonoce a hodně radosti, naděje, síly a zápalu pro Kristovu věc. Amen.