Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_dny_init' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286

Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_textdomain' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286
Archiv webu - Starokatolická církev v ČR » S. Kraft: To zapomenuté v chápání eucharistie

S. Kraft: To zapomenuté v chápání eucharistie

V souvislosti s ekumenickým Kirchentagem v Berlíně se objevily kontroverze okolo otázky, zda římskokatoličtí křesťané mohou jít k přijímání při evangelické Večeři Páně a evangelíci při římskokatolické mši. Pozice dalších církví zůstaly mimo zřetel. V dokumentu Charta ekumenica, který byl na tomto Kirchentagu představiteli církví podepsán stojí: „Mějte ve zřeteli i dlouhodobý cíl společného eucharistického společenství“. Zmíněné mezicírkevní těžkosti souvisí se zúžením v chápání eucharistie a se zapomenutými základními principy. Ty nepostrádá ani na počátku ruku 2003 vydaná brožura Evangelické církve v Německu: „Večeře Páně v Evangelické církvi. Orientační pomoc k chápání a praxi Večeře Páně v Evangelické církvi“. Tento nedostatek se objevuje rovněž v příspěvku Clause Petersena „Království boží – nyní“ v říjnovém čísle našeho časopisu Christen heute. Je tam položena otázka: Není zcela neúnosné, aby se v „ekumenické“ Večeři Páně slavilo něco zcela jiného, než činil Ježíš, když se svými lidmi společně stoloval? V církvích již nestojí ve středu království boží, opravdový, skutečný, správný, spravedlivý život v centru, ale zvěstuje se Ježíšova usmiřující smrt, oslavuje se jeho vzkříšení a doufá se v jeho opětný příchod.

Naše kořeny v Prvním zákoně

Zřetelně se ukazuje, že se židovské kořeny Ježíšova ustavení při večeři na rozloučenou ztratily ze zřetele. Tak jako pohanokřesťanům v římské obci je třeba říci i nám: „Ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“ (Ř 11,18).
Židovská domácí bohoslužba v kruhu rodiny a blízkých v den sabatu, na svátky a především při svátku pesach sleduje tradovaný pevný řád, který se nazývá Seder. První pohár se nechává kolovat s formulí žehnání. Potom recituje otec domu modlitbu žehnání nad chlebem. Ten je lámán a rozdáván ke konzumování. Teprve poté následuje vlastní večeře. Když se při hostině ve svátek Pesach všichni najedli, byl nalit „pohár požehnání“. Nesl toto jméno, protože v té chvíli byla pronášena velká Beraka, chvalozpěv na velké boží činy, na trvající smlouvu, kterou uzavřel se svým lidem a která dostává novou přítomnost. Pak byl pohár podáván do kola přítomných. Beraka je řecky eucharistia, a od tohoto výrazu obdržela tato slavnost již brzy své jméno.
O tom čteme i v 1K 10,16, ve zprávě o slavení eucharistie v obcích apoštolské doby: „Což není pohár požehnání, nad kterým říkáme Beraku, podílem na krvi, na násilné Kristově smrti?“ Tato hostina „není jenom slavnostní pro minulost nebo modlitbou naděje v budoucnost“ píše židovský teolog Albert Friedlander.
Zbožní Prvního zákona prožívají v připomínce a modlitbě chvály velkých svátků, zvláště na Velikonoce, mocně působícího Boha jako přítomného, jak to říká židovské vyznání na velikonoční večer, dnes jako tehdy: „Nejenom pouze naše otce spasil ten Svatý, nýbrž s nimi i nás“. V Mišně, v druhém století po Kristu dokončené sbírce ústního tradování v židovství, stojí podobně: „V každé době je každý povinen, aby se považoval, jakoby on sám vytáhl z Egypta… Proto máme za povinnost děkovat tomu a chválit, povyšovat i velebit toho, který na nás a na našich otcích učinil divy. Vyvedl nás ze zajetí do svobody, ze soužení do radosti, ze smutku do slavnosti, z temnoty do velkého světla a z poroby do spasení. Před ním chceme volat: Halleluja“ (řád slavnosti Pesach).

„Poslední Večeře Páně“ a slavnost církve

Ježíšova večeře na rozloučení, ve které má své kořeny eucharistická slavnost církve, byla jiná než mnoho příležitostí, při kterých „stoloval se svými lidmi“. Když se praví, že jeho lidé mají s okamžitou platností činit „toto“ na jeho památku, pak se tím nemíní pouze konzumování chleba a pití vína. K tomuto příkazu patří i chvalozpěv a díkůvzdání. „Eucharistesas“ stojí v řeckém textu.
V raných obcích nebyl příkaz „To čiňte na moji památku!“ (Lk 22,19; 1K 11,24-25) proto chápán jenom jako pokyn k slavení Ježíšovy hostiny s chlebem a vínem, ale se samozřejmostí byl vztahován i na vzdávání chvály. Do nich vložila raná církev po jmenování spásných činů Boha v Prvním zákoně i vtělení a život Ježíše, ustavení eucharistické hostiny, utrpení, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení, k tomu seslání Ducha svatého, odpuštění hříchů, společenství ve křtu a očekávání opětného příchodu Páně. To všechno se stává ve vzdávání chvály a díků přítomné.
Eucharistické modlitby raného křesťanství jsou stavěny jako vyznání víry. Ke vzdávání chvály se pojí – podle J 16 – svolávání Ducha svatého na chléb a víno a na přijímající, kteří jsou přijetím hostiny spojování v communio. Epikléze má své místo až po ustavujících slovech; tam, kde v připomínání spásy je jmenován Duch svatý. Jenom v jeho sile se naplňuje Ježíšovo slovo a nikoliv jakousi magicky znetvořeně chápanou „mocí k proměňování“. Proto prosí církev v eucharistické modlitbě, aby Duch boží pronikl chlebem a vínem a ti, kteří se této hostiny zúčastní, aby žili jako jedno tělo a svojí jednotou dávali světu svědectví o něm, hlavě těla. To je něco jiného a mnohem více nežli výzva ke snahám o „opravdový, skutečný, správný a spravedlivý život“ všemi našimi silami. I zde platí, co opět objevili reformátoři: „Bez vlastní zásluhy, ale jako dar, pouze z milosti“ (Ř 3,24).

Ekumenické závěry

Protože účast na jednom chlebě zapojuje do společenství těla Kristova mnohé a činí je jedním tělem (1K 10,16 a 17), zavazuje tato slavnost k péči o jednotu křesťanů. Kdyby si dnes rozdělené církve osvojily svědectví víry a slavení, které kdysi spojovaly všechny křesťanské obce Východu i Západu našly by cestu k jednotě. Nikdo nemůže odůvodněně tvrdit, že by se při tom jednalo o nedostatečné, základním principům víru si protiřečící a „neplatné“ konání. I rozdílná stanoviska v chápání zvláštního úřadu služby jsou epiklézí překonatelná. Duch svatý naplňuje Kristovu výzvu mezi námi. Proto nemohou mezicírkevní hovory o eucharistickém společenství zůstat omezeny pouze na zprávu o ustavení. Stanovisko, že slavení večeře Páně je platné jenom tehdy, když „proměňovací slova“ nad chlebem a vínem pronáší nějaký vysvěcený kněz, není v takové výlučnosti oprávněné. I krátké formy evangelické liturgie Večeře Páně, které se omezují na biblické texty, sanktus, modlitbu Páně, ustavující zprávu, jakož i její zřídkavé slavení, neodpovídají praxi raných obcí. K otázce obětního charakteru eucharistie říká již Utrechtské prohlášení starokatolických církví z roku 1889: „Při zvážení toho, že svatá eucharistie tvoří v katolické církvi odedávna skutečný centrální bod bohoslužeb považujeme za svou povinnost prohlásit, že přijímáme tělo a krev Páně našeho Pána Ježíše Krista v podstatách chleba a vína. Eucharistická slavnost v církvi není neustálým opakováním nebo obnovou spásné usmiřovací oběti, kterou Kristus jednou provždy přinesl na kříži, ale její obětní charakter spočívá v tom, že je trvalou připomínkou téhož a je na zemi se konajícím skutečným zpřítomněním Kristovy oběti pro spásu vykoupeného lidstva, kterou podle Ži 9,11;12 Kristus koná na nebi, tím že se pro nás zjevuje v přítomnosti Boha (Ži 9,24).“ Potom se s odvoláním na 1K 10,17 zdůrazňuje, že „ti věřící, kteří přijímají tělo a krev Páně, mají mezi sebou navzájem společenství.“
Je špatnou cestou tváří v tvář všeobecnému mizení víry ze starosti o uchování nárokovaného stavět hranice okolo vlastní církve a obce. Musíme svou společnou víru a její kořeny znovu objevit, abychom z ní měli radost, získávali v ní oporu a mohli ji předávat dál.

Text převzatý z německého starokatolického časopisu Christen heute, Bonn I/2004 (přeložil Josef König).

Sigisbert Kraft je emeritním biskupem Katolického biskupství německých starokatolíků.