Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_dny_init' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286

Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_textdomain' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286
Archiv webu - Starokatolická církev v ČR » Zakotvení – bez přivlastnění!

Zakotvení – bez přivlastnění!

Markus Veinfurter

„Starokatolík nemusí věřit v nic!“ Kdo (tak jako já) byl vychován přísně římskokatolicky, nemůže této větě vůbec okamžitě rozumět. Svoboda víry v církvi? To si protiřečí samo sobě! Ještě neslýchanější bylo, co jsem slyšel v jednom hovoru v souvislosti se vstupem do církve: „U nás mohou svou blízkost nebo distanci k církvi určovat členové obce sami!“

Proč to vykládám? Protože pro mne je podstata starokatolické církve shrnuta takto: Věřit ve svobodě! Bez jakéhokoliv „musíš“. Takové zpětné připomenutí si základu starokatolické církve by mělo podle mého názoru stát na počátku nadcházející „Pastorální synody“.

V jiných církvích vane již od značné doby jiný vítr. Šíří se tam uvažování na rovině výkonů a elitární myšlení, která připouští jenom zcela radikální následování Krista. (To již při orientaci na ideály řádů a obcí. Nepřeháním!)

Je tam diktováno shora, jak má být vyjadřována „pravá víra“. A kdo nemůže tyto vysoké nároky splnit, není již pak vítán. „Odrostlé listí“ má ze stromu církve spadnout. Malá elitní společenství mají být „solí země“. To, že příliš mnoho soli není zdravé, ví každé dítě.

Neodpírám těmto formám radikálního následování Krista jejich zásadní oprávnění …

Ale! Starokatolická církev má svou vlastní tradici. Starokatolická církev není ani žádné obnovné katolické hnutí, ani nějaká „svobodná církev“. (Není ostatně také žádným slepým střevem Říma – ve kterém není místo pouze pro několik obtěžujících církevně-právních předpisů … )

Starokatolická církev byla vždy církví „skupin na okraji“. Protože vždy brala vážně „svobodu křesťanů a křesťanek. Myslím třeba na dělnictvo. Na liberální buržoazii – která za tzv. „stavovského státu“ u nás hledala útočiště.

Myslím ale také na naši hřbitovní službu pro sebevrahy nebo lidi bez vyznání. Na žehnání dalšího manželství pro rozvedené. Nebo na stejnopohlavně milující lidi, kteří v naší církvi našli svůj domov.

To je ta velká tradice, ve které stojíme!

Přitom nešlo nikdy o bezbřehost! Spíše vždy o milosrdenství. Nedržíme se křečovitě litery zákona. Raději žehnáme více než méně! A nikomu neukazujeme dveře! Tak jak by to činil i Ježíš.

V tomto smyslu nám narůstá nová „skupina na okraji“, která ve skutečnosti představuje velkou většinu obyvatelstva. Stále více lidí není dnes církevně socializováno, mají totiž za sebou v nejlepším případě jenom několik let vyučování náboženství. Mají vědomě kritickou distanci ke všemu co zavání církví. Přesto se považují za „věřící v Boha nebo Krista“ a v podvědomí hledají jisté církevní zakotvení. Johann Weber je jednou nazval „věrní stojící opodál“.

„Vlažní“ křesťané tedy – svobodně přeloženo podle Pavla. Vůči tomu bych chtěl připomenout: Tak jak tak se NĚKDO BUDE MUSET o tyto lidi starat. (Pokud nemají být pro církev definitivně ztraceni!) Kristův příkaz ke zvěstování platí bez omezení: A nějaká církev si – s dovolením – svou cílovou skupinu nemůže zrovna vybírat.

Máme tak konat službu, které se jiné církve (jak uvnitř tak i mimo oficiální ekumény) v rostoucí míře vyhýbají. Se svými prostředky, svou infrastrukturou a svou historicky narostlou spiritualitou můžeme těmto lidem nabídnout přesně to co hledají: Zakotvení – bez přivlastnění! Na rozdíl od jiných církví vycházíme dobře s relativně volným napojením svých členů na obec. U nás tomu nebylo nikdy jinak .

Právě z této skupiny ostatně přichází převážná většina našich vstupů do církve. A zde jsem již u bodu dva naší „pastorální synody“: bezostyšné analýzy našeho současného stavu. A ta nemusí dopadnout vůbec špatně! (Naše čísla vstupů jsou ve srovnání s jinými církvemi procentuálně ohromné. Návštěvy bohoslužeb jsou – na pozadí naší extremní pozice diaspory – celkově potěšující.

Jako bod tři musíme vypracovat strategie pro budoucnost. Musíme (například) zvažovat pastoraci v podmínkách extrémní diaspory. Jak můžeme nabízet bratřím a sestrám v Horní Dolní pociťovatelně podíl na životě obce? Také o pastoraci nově přistoupivších jsme doposud uvažovali příliš málo. (Ti často bohužel ví velice málo o starokatolické tradici a vlastnostech!) Hledání duchovenského dorostu (pokud možno z vlastních řad!) nás staví před otázku budoucnosti této církve.

Máme tu v každém případě obrovský program. Přípravy na něj mohly být důkladnější. Ale jakýsi začátek můžeme rozhoupat s pomocí Boží!

P. S. Za úspěch této synody bych považoval, když by se nám podařilo zakončit špatnou kulturu „bědování“ ve své církvi. Kéž bychom již nemluvili o „ubohém stavu“ naší „malé a bezvýznamné církve“, ale raději o sobě mluvili se sebedůvěrou! Pak by bylo již mnohé vyhráno!

Text je převzatý z rakouského starokatolického časopisu Altkatholische Kirchenzeitung 6/03 (přeložil Josef König).

Markus Veinfurter je členem představenstva vídeňské starokatolické obce u Sv. Salvátora.