Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_dny_init' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286

Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function 'kalendar_textdomain' not found or invalid function name in /data/cust/starokatolici/archive/old.starokatolici.cz/wp-includes/class-wp-hook.php on line 286
Archiv webu - Starokatolická církev v ČR » Do země, kterou vám ukážu

Do země, kterou vám ukážu

Dušan Hejbal

Úvod (kdo jsme?)

Když položím sám sobě otázku, kdo jsem, pak musím odpovědět v tomto pořadí:
1) jsem Boží dítě 2) jsem křesťan 3) jsem katolický křesťan 4) jsem starokatolík.

Je to asi tak, jako když řeknu: jsem člověk žijící na této Zemi, jsem Evropan, jsem Čech, jsem rodák z Prahy, jsem z konkrétní rodiny.

Tu první skutečnost jsem si nevybral, tak jsme přišli na svět všichni. Je dobré vědět, že jsme děti milujícího Boha, který nás stvořil k radosti a ke štěstí.

Jsem-li křesťan, znamená to, že moje odpověď na otázku: kdo je Ježíš a co pro mne znamená, zní: Ježíš je Boží Syn, Bůh i člověk, můj Pán i můj bratr. Ježíš je můj Spasitel a vše, co přinesl světu, se týká i mě osobně. Křesťanství nezastírá, že přijetím Krista mně nenarostou andělská křidélka a nebudu se zbytek života vznášet. Ale jedno vím: Bůh v Ježíši Kristu přichází za mnou. Není to nějaké nejasné Něco, ale Otec a Láska. Ježíš, který je pravý Bůh i pravý člověk mně ukazuje, že mu na mně záleží, že je se mnou, že ví, s čím se v životě potýkám, že ví, co je to bolest a smrt, a že jde do toho všeho se mnou. Ježíše Krista jsem si nenašel, on si našel mne a stejně jako svoje první učedníky mě fascinuje. A jeho vzkříšení není jen metafora „nesmrtelnosti“ velkých myšlenek a činů, to velikonoční ráno je veliká událost, která změnila historii světa, a tak i mé vlastní historii dala východisko a jasný cíl.

Katolictví pro mne znamená hlubokou souvislost a veliké, nadčasové společenství jedné, svaté, obecné a apoštolské církve. Víru, které nám předali apoštolové a první svědkové. Víru nerozdělené církve prvního tisíciletí, víru, kterou vždy, všude a všichni věřili. Sounáležitost se všemi, které v celé historii mohu obdivovat za jejich odvahu, statečnost a opravdovost, ale také spoluodpovědnost za historická i současná selhání, která jsou i mými selháními. Církev je svatá i přesto, že my vůbec nejsme svatí.

Starokatolictví je pro mne katolictvím s lidskou tváří, prostorem, kde se dá dýchat, kde si nemusím na nic hrát, rodinou, do které patřím a prostředím, kde se cítím doma.

Tuto zatím ještě malou církev jsem našel, když mě bylo přesně tolik, abych začal o tomto všem přemýšlet, abych našel církevní společenství, s jehož učením se můžu identifikovat. Prožil jsem s ní a v ní už dost let na to, abych poznal, jaké má místo v českém křesťanství, v ekuméně, a co může nabídnout člověku, který hledá to, „co svět dát nemůže“. Je společenstvím na cestě, které stejně jako Abrahám, jako já a jako každý z nás riskuje, protože věří, doufá, miluje. Tak spolu vstupujeme do prostoru, který nám Bůh ukázal, do 21. století.

Být církví

Mnoho lidí má problém identifikovat se s nějakou církví vůbec. Často slyšíme: „Víra ano, církev ne“. Musím si v té souvislosti položit otázku, co je to vlastně Kristova Církev a čím jsou jednotlivé církve. Napětí mezi viditelným i neviditelným společenstvím Božího lidu, putujícího dějinami jako jedna svatá a všeobecná Církev na jedné straně a konkrétní denominací, která má napohled spíše sociologické než teologické kontury na straně druhé, je samozřejmě skličující a mnohé odrazuje. Teď nemyslím na blouznivce, kteří si přečetli pár kapitol v bibli, „prozřeli“ a „spasili se“. Ti si „stačí“ sami. Myslím na poctivě hledající, které pár metrů před cílem odehnal necitlivý a sebejistý církevník. I proto je teď hodně módní zatracovat církve, být „nadcírkevním křesťanem“. Obávám se, že role církve obecně devalvuje nebo dokonce degeneruje. Musíme si v této souvislosti uvědomit, že ve své eschatologické perspektivě církev vlastně pracuje na svém zániku a jednou jí nebude třeba. Je třeba nezapomínat, že církev není prostě totožná s Božím královstvím, je lidem na cestě. Má chyby a může se z nich poučit.

Církev se odehrává ve vertikále, ale nesmí být distributorem vertikální iluze

Kdysi bylo možno vidět v jednom z povinných školních filmů tuto scénu: prostý kolchozník byl vyvolen, aby soudruhovi Stalinovi odevzdal jménem kolchozu kytičku klasů z nové úrody. Ten kolchozník tak ochutnal nebe; iluze byla dokonalá, byl doopravdy šťasten. Iluze ale plodí jen iluzivní štěstí a Iluzivní štěstí plodí neodvratně už jen pravý opak: rozčarování, kocovinu, opuštěnost, odcizení všem hodnotám, prostě bankrot lidského srdce a pravý opak spásy.

Vlastně bychom měli být rádi, že v našem prožívání církve to občas lidsky zaskřípe, že nežijeme v permanentní levitaci, že nás všední starosti občas přitisknou obličejem k zemi. Církev není dealerem náboženské drogy.

Církev se odehrává v horizontále a skládá se z lidských individualit.

K základním danostem (a problémům) života a víry dnes patří osamocení. Osamocenost se stala modernímu člověku údělem, který souvisí s jeho svobodou: Odcizení je cenou, jíž je třeba za svobodu platit. Svoboda (nezávislost na druhých) je totiž zároveň i osvobozením od těsného společenství s nimi, jako když se dospívající člověk emancipuje od vlivu svých rodičů; a to s sebou nese osamělost. Někdy se dokonce zdá, že naše časté zdůrazňování koinonie a kolektivity církve je útokem na důstojnost člověka, který se dokázal osvobodit k samostatné individualitě. Na druhé straně samo množství lidí, které stále znovu navazuje poměrně pevné a trvalé svazky, svědčí o tom, že i v naší době člověk pevně zůstává bytostí společenskou.

Je sice pravda, že dřívější nenalomené, samozřejmé a nezpochybňované společenství rodiny, obce, státu a církve je asi navždy pryč. Že jsou naše vztahy křehké, že je naleptává kritický rozum i sobectví, že moderní životní styl nepřeje blízkosti, něze a setrvání, že vlast je pro nás snad tím, čemu platíme daně, a manžel ten, s kým setrváme pět deset let ve stejném bytě. O to je však cennější, jestliže se podaří prolomit zeď odcizení.

Společenství opravdu svobodných lidí, nevynucené pouto nespoutaných myslí je paradox a div. Ale právě proto má sílu a moc měnit věci – podobně jako plamen, který vytváří množství svobodných částeček ohně, nebo jako vítr, který je tvořen osamocenými molekulami plynu, spojenými totožným směřováním a ženoucími kupředu vše, co je svobodné jako ony samy. A společná víra, naděje a láska tu může být tahem plamene, směřováním proudů vzduchu.

Je třeba, aby církev byla jevištěm setkání s jednajícím živým Bohem. Místem či situací, kde se každý, kdo touží po záchraně, může s takovým aktivním Bohem setkat, ať už je svým přirozeným založením přístupný spíše slovu nebo prožitku společenství anebo už jen docela civilně toužící po domově. Nevím, zda ještě dokážeme komukoliv zvěstovat, že Otec našeho Pána Ježíše se rozhodl být pro lidi, že Jahve se rozhodl radikálně podpořit i tu naši upadlou humanitu, že Bůh prostě chce sloužit lidské integritě, dospělosti, zralosti už teď, kdy není nijak slibná, už teď, aniž si klade předběžné podmínky: Už jste čisti pro moje slovo, ale ještě potřebujete umýt nohy, říká Janův Ježíš jménem takového pečujícího Boha.

Společenství a spolek

Pokušením malé církve je zaměnit společenství za spolek. Spolek má svůj statut, své plenární schůze, své volené a odvolatelné předsednictvo, tajemníka, pokladníka – a možná každý druhý má důležitou funkci. Spolek má členské legitimace, kam se vpisuje výše příspěvků, hlasuje o přijetí svých členů. Za c+k monarchie byli v Čechách starokatolíci nejprve nuceně registrováni jako spolek a jako spolek se občas i chovali. Zajímavé je, že někdejší premiér české vlády v polovině 90. let s nadsázkou přirovnával křesťany ke spolku turistů, protože při své povrchní informovanosti možná četl, že církev je putujícím lidem.

Společenství církve je něco jiného. Má svou mystiku, a proto se musíme ptát, z jakých duchovních zdrojů žije. Je místem prožívané touhy po Bohu? Je domovem těch, kdo hledají Boha, ptají se po něm, trpí pro něho? Nevyskytuje se v něm praktický „církevnický ateismus“? Podle čeho se pozná, že Bůh je určujícím, směrodatným centrem života té či oné církevní obce? Je obec místem, o kterém se říká, že Bůh je středem jeho života (Za 8,23)? Jak je to s množstvím duchovních povolání v obci? Co se koná pro jejich vzbuzení? Proč se v souvislosti s těmito povoláními hovoří jen o třístupňovém sakramentálním ordu? Učí se lidé předstoupit před Boha a ptát se, co od každého a každé z nich žádá, aby toto společenství žilo a mohlo působit? Slaví se vděčně povolání mnohých?

Jak to vypadá s místy a způsoby spirituality: s bohoslužbou, modlitbou, adorací, sdílením bible? Jaký význam je v životě konkrétní křesťanské obce přiznáván svátostem? Jaká je kultura modlitby jednotlivců? Předává se víra víc žitým svědectvím než mnoha slovy?

Ke společenství církve patří koinonia. Základní projevy života církve mohou při vší své křesťanské specifice být v pořádku pouze tehdy, jsou-li v pořádku i na čistě přirozené, lidské rovině. Církev je boholidská skutečnost a lidská stránka musí být v pořádku, aby byla v pořádku církev. Nelze nahradit teologii psychologií a sociologií, ale tam, kde mají své místo, je nutno jim dát slovo. Zbožnost nelze budovat na deformování lidství a poruchy komunikace v církvi jsou jen extrémním projevem skryté deformace mezilidských vztahů.

Platí princip: Protože je pouze jeden Bůh, je každý člověk jedním z nás? Žije v obcích vědomí, že nejvyšším důstojenstvím v církvi je být křesťanem, tedy bratrem a sestrou s bratry a sestrami téže hodnoty a stejného povolání? Je rovnost v důstojnosti závazná při společném životě? Při řešení konfliktů? Panuje svornost při oprávněné různosti stanovisek? Jak vypadá participace? Účastní se rozhodování v církvi ti, kterých se to týká? Napadlo nás už, že demokratizace je mnohem méně, než bible od nás křesťanů v církvích očekává?

Ke společenství církve patří diakonia. Život obce se děje jako stálé shromažďování ze světa (ekklésia) a stálé vysílání do světa (missio). Shromažďování se nesmí stát jednosměrným stahováním křesťanů ze světa, nahrazením angažovanosti ve světě angažovaností v obci.

Jaká pozornost je věnována obětem nespravedlivého rozdělení životních šancí? Kdo jsou chudí v církevní obci, stojící na okraji či ve stínu života? Je pro ně společenství církve „okem a uchem“ podle Božího způsobu (Ex 3,7)? Přijme církevní obec tyto oběti, i když není vždycky hned jasné, jak by se nespravedlnost mohla prakticky zmírnit? Jak se pro ně angažuje? Podílejí se křesťané a skupiny v církvi na konkrétní politice ve hnutích, v komunální politice, v občanských iniciativách? Jsou ochotni vzít na sebe i společenské nevýhody?

Ano, to je církev, to není chaos a všeobjímající blábol, to není anarchie – „jděte si kam chcete a říkejte, co se vám vylíhne v hlavách“ – to jsou konkrétní úkoly a konkrétní slova o pokoji a spáse.

Starokatolicky, jak jinak?

Nevím, kolik je z nás těch, kdo se narodili jako starokatolíci a byli jako malé děti starokatolicky pokřtěni. V Čechách jich ještě není mnoho a sedět mezi námi budou až tak za 2-3 kongresy. Přestože mnohokrát víc křtíme než pohřbíváme, všechno chce svůj čas. Velkou skupinu v české církvi tvoří ti, kteří našli svůj domov ve starokatolické církvi. Před 34 lety jsem to byl i já. Mnozí tak učinili po zklamání v jiné denominaci.

Proč jsme tady a proč jsme tu doma?

„Všem vším“ nebo „bouda pro všechny voříšky“?

Pro někoho radost z prožívání starokatolické církevnosti je pocitem fotbalového hráče, který přešel z 1. ligy do 2., protože měl problémy s počtem tréninkových hodin, s životosprávou, s nasazením a nebo prostě s trenérem nebo vedením klubu. Tady je svobodnější, ale už nehraje první ligu, při zápasech je na stadionu podstatně méně lidí, média se o něj neperou, leda by proslul nějakým medializovatelným faux pas. Někdy se stane, že po prvním nadšením přijde vyhoření a vzpomínky na sladké doby egyptských hrnců organizované nesvobody.

Jiný zase vyrostl k tomu, že se nevejde do žádné církve. K tomu je třeba velikého sebevědomí a v episkopálně synodálních strukturách nikdo nemůže být superhvězdou, tím méně guru.

Jiný se pod praporem návratu nechce vracet k čistým pramenům ranné církve, ale stačí mu 18. nebo 19. století a nebo církev jeho dávného dětství. Takový se osype při kytarové hudbě v kostele a sám, zato velmi nahlas by chtěl zpívat sladkobolné zpěvy s nemelodickou melodikou a texty plnými archaických slovních spojení nebo sentimentálního slovního průjmu.

Pro jiného začíná naopak křesťanství a jeho projevy v 60. nebo 80. letech. Při slově tradice dostává hysterický záchvat.

Jiní hledají pro své náboženské potřeby nikoli katolictví s lidskou tváří, ale katolictví IV. cenové skupiny, kde se nic nemusí a kde se všechno může.

Ve velkých městech najdeme i postmoderní esoterické haraburdí, vonné tyčinky, amulety a jiné náboženské prvky přebírané bez ladu a skladu.

Rozmanitost některých starokatolických společenství vypovídá o jisté bezradnosti, která se někdy skrývá za fasádou otevřenosti a širokého chápání katolicity.

Jak být domovem pro všechny? Terapeutickým centrem pro duchovní zranění, kde ovšem klient by neměl být terapeutem, místem zvěsti, že všeobecné kněžství není neomylnost každého ve víře a mravech, že množství bohů je urážkou Boha jednoho, že Bůh je větší než mé srdce a jeho nálady…

Někdy si kladu otázku, co nás spojuje. Vincencova věta „Ubi teneamus…“ je náš evergreen, ale co vlastně znamenala v roce 1889 a co pro nás znamená dnes?

Jeden římskokatolický řeholník asi před 6 lety, při svých přednáškách používal bonmot „Starokatolíci? Ti nejsou ani staří ani katolíci…“ Přesto, že po čase vstoupil do starokatolické církve, obsah tohoto bonmotu mě stále trochu zneklidňuje.

Trosečníky na ostrově spojuje společný úděl. Ježíšovy učedníky spojovala nejprve fascinace osobností rabiho Ježíše a všeho, co se kolem něj dělo – nazrálost mesiánského času, později společná deziluze, společný strach za zavřenými dveřmi jeruzalémského večeřadla a teprve poté zkušenost se vzkříšeným Pánem a Duch, kterého přijali. Prvotní církev spojovala radostná víra v blízkost paruzie a společný nepřítel. První generaci starokatolíků spojovalo odmítnutí zcela konkrétního modelu církevního života v němž „dogma zvítězilo nad dějinami“ a na druhé straně vize, kterou ve třech bodech vyslovil Döllinger ve svém dopisu faráři Widmannovi z 13.10.1874.

Nosnou základnou byl a je cíl, který zůstal skutečným a podstatným cílem Starokatolické církve dodnes: církev Ježíše Krista jako taková, boj za její pravdu a její jednotu (E. Gaugler). Nemají se hlásat nové nauky, nýbrž je třeba setrvávat ve zděděné víře katolické církve a dovést ji k nové platnosti (U. Küry). To jsou hodnoty, ke kterým se všichni hlásíme. Starokatolická církev je katolická církev Západu, která je na cestě k tomu, aby zpětně našla sebe samu. (A. Rinkel)

Komplex „Loss von…“

Představte si starokatolické akční drama: IBK cestuje jedním letadlem, není moc veliké, neznámý terorista jej unese a zaboří do basiliky sv. Petra, kde právě začíná další z „koncilů“, na který opět někdo nepozval starokatolíky…

Ačkoli by bylo zjednodušujícím výkladem církevních dějin říci, že starokatolictví se objevilo po roce 1870 jen jako důsledek hnutí lidí, kteří se zdráhali přijmout dogma o papežské neomylnosti a božském původu papežské moci jako učení cizí původnímu křesťanství, přesto starokatolické církve vznikly z protestu proti výsledkům 1. vatikánského sněmu. Ale z protestu se dlouho žít nedá. Přesto, že z „církevní puberty“ naše církve už dávno vyrostly do dospělosti, někteří nově příchozí si sebou přinášejí osobní traumata z „velké církve“ případně z  jiných velkých církví. Tak někdy dochází „průkopnická léta“. Všechno musí být hlavně jinak než u větších sousedů, přestože bychom měli hledat společnou řeč a zdůrazňovat to, co nás spojuje.

Bylo by jistě krásné zažít takovou konjunkturu, kterou při shromážděních na náměstích živili svými plamennými projevy Nittel, Čech, Ferge a další, ale dnešního člověka by nic podobného do transu už nepřivedlo. Ani věroučné ani nacionální důvody už nemají váhu jako v minulosti a dokonce mlčenlivá většina ve „velké církvi“ dál stejně málo věří dogmatům 1. vaticana a přesto, že v srdcích jsou starokatolíky, vůbec je to nezajímá a denominačně zůstávají tam, kde jsou. Starokatolictví se tak zařadilo do ekumenického spektra různých konfesních nabídek, a je-li něčím přitažlivé, pak to není většinou z věroučných důvodů, ale proto, že je živé, otevřené a je domovem, kde vládne atmosféra lásky.

Do země, kterou vám ukážu…

21. století, do kterého jsme vstoupili, čas a prostor, v nichž se realizuje naše víra je pro nás novou výzvou. Je stále větší odvahou zachovávat tempo a směr.

Říkalo se, že moderní člověk je bytost v jádru ateistická, a tak není radno ho dráždit démony, anděly, zázraky a vizemi, čímkoli, co nezměříme, nezvážíme, nespočítáme a vědecky nedokážeme. Homo post (post) modernis je zase všeobecně náboženský, všeobjímající a jen občas se fundamentalisticky vraždící nebo jen nenávidící. Jsou bohyně Pluralita a Tolerance víc než zjevený Bůh Bible?

Pro českou církev se změnily kulisy. Dříve jsme se pohybovali v úzké rokli, dnes jdeme močálem v otevřené krajině. Problémem je dezorientace. V takové chvíli je třeba se vrátit k samým základům naší spirituality, k elementárním věcem. Naše spiritualita, usilující o přemostění propasti mezi církví a světem, překonání nesrozumitelnosti církve světu, je ještě aktuálnější.

V „zemi, kam vstupujeme“ se dějí věci, s nimiž jako církev nemáme mnoho zkušeností, jsou v ní pokládány otázky, na které obtížně odpovídáme. Dnes už nám nehrozí kriminál, když něco nahlas řekneme, dnes spíš hrozí, že se o nás nebude zajímat už ani agent tajné policie. Název „postkomunistický svět“ tu není vůbec přesný, religiozita v Evropě se liší spíš podle typu historické inkulturace církví ve společnosti, než podle hranic „železné opony“: Polská religiozita se podobá spíš irské než české, česká spíš francouzské než slovenské a slovenská spíš rakouské než východoněmecké. Pro naše území je, podobně jako pro bývalou NDR, charakteristický samozřejmý, „lidový“ ateismus, který není třeba zdůvodňovat – jev v dějinách lidstva považovaný za v podstatě nový. (Ateismus ovšem není totéž co a-religiozita! Lze být ateistou a manifestovat při tom religiózní potřeby i postoje. Ty ovšem nemají nic společného s křesťanstvím, alespoň přímo ne.)

Na počátku 90. let to vypadalo slibněji. Církve zklamaly. Statistiky a grafy mluví jasně. Integrujeme-li se nyní do západní Evropy, pak to vypadá, že nejdříve ji chceme předehnat v ateizaci. Mediální obraz církví je složený ze samých skandálů a ignoruje, co je v nich dobrého.

K tomu přistupuje trauma menšiny. Mentalita „udržet to, co je“ byla možná adekvátní podmínkám života církve za komunismu. Teď by to byla pro církev pomalá cesta ke smrti. Za pronásledování je hrdinou ten, kdo vydrží, a pro mnohé je právě jeho osamělost motivem k tomu, aby se k němu plně, nebo alespoň ve smyslu sympatií nebo morální podpory přidali. Dnes je to zcela jinak: člověk se přidá ke společenství rostoucímu, ne zmenšujícímu se. Je ochoten se angažovat tam, kde se něco tvoří, ne tam, kde se jen něco udržuje nebo kde se jen běduje. A naopak: ti, kteří se „bojí vymření“ či vyhlazení, buď rezignují nebo se shluknou v militantní šik, který se definuje právě svým pocitem ohrožení, a proto na něm neochvějně trvá. Tito lidé pak přijímají mezi sebe samozřejmě jen další ohrožené.

Jakou minoritu vlastně v české společnosti představují církve, ukazují nejbrutálněji grafy, srovnávající počet návštěvníků bohoslužeb s počtem obyvatelstva. Od toho nás neuchrání ani fakt, že v naší starokatolické církvi to ještě není tak zlé. Zkušenost naší církve v ekuméně ukazuje, že jsme přijímáni jako církev sice početně malá a s pohnutou minulostí, zato však velmi živá. Jsme všude, kde o něco jde.

Grafy nám ale kladou otázku, co konkrétního děláme pro těch 70 – 80% lidí, s nimiž se nejspíš v kostele nesetkáme, z nichž velmi pravděpodobně většina neví, oč vlastně v evangeliu jde.

Hrozí nebezpečí, že se církev stane servisní stanicí pro poslední otázky, podnikem, který poskytuje okrasu pro nejdůležitější hodiny života, a že se bude snažit o odbyt svých specifických produktů na trhu společenských nabídek a sociálních pomocí. Církev musí odolávat pokušení, že směr svého zvěstování nechává určovat očekáváním společnosti, místo, aby jej definovala přímo z evangelia a s ním jen identifikovala. Křesťanství se nesmí stát náboženstvím uspokojováním potřeb a církev není náboženskou institucí na uspokojování potřeb.

Co je být starokatolíkem ve 21. století?

Je velmi dobré, jestliže se poctivě ptáme: Jaké vize o církvi nás při naší společné cestě navzájem spojují? Jaké důrazy jsou důležité v životě našich farních obcí? Jsou naše farní obce tak, jak je dnes známe, schopné nést do budoucnosti evangelium Ježíše Krista a křesťanskou víru v Boha? Jsou naše obce schopné žít ve starokatolické identitě?

Společné přemýšlení o takovýchto otázkách je velmi prospěšné, i když si všichni uvědomujeme: Na tyto otázky neexistují žádné obecné recepty; tím spíše ne v dobách hlubokých kulturních přeměn, které zasahují i nás samotné jakožto církev a věřící křesťany.

Nejde teď o to, abychom rychle vymýšleli, kde a jak budeme zítra či pozítří někoho starokatolicky evangelizovat. Jde o to, aby se vůbec dostalo do obecného povědomí, že je to náš úkol, a aby dost lidí mělo představu o tom, jak v těchto věcech postupovat, aby to nebyla činnost jen nazdařbůh či dokonce druhým ubližující.

Je-li církev živým organismem, musí jako živý organismus reagovat na podněty živého světa. Nesmí jí být lhostejné, že je společnost (= konkrétní lidé) drážděna arogantními, mocichtivými a majetkuchtivými snaživci. Chce-li být věrohodná, musí umět vystoupit proti každé struktuře nespravedlnosti. Musí ji být slyšet, jak se zastává chudých rodin, starých opuštěných lidí, minorit, musí demaskovat demagogické řeči o splácení půjček na studium, až bude mladý člověk vydělávat. Musí se zastávat nemocných ve stále nejistém systému zdravotnictví, musí sledovat dodržování lidských práv ve všech sférách, musí mluvit před mocnými tohoto světa ve prospěch maličkých! Musí být prorockým hlasem a činem! Musí být evidentní, že slouží. I tím málem lidí a prostředků musí sloužit.

Má-li být církev věrohodná, musí se dít v politice, sociální sféře, vědě a kultuře. Ve staré církvi to tak bývalo. Apologeti interpelovali u císařů, zastávali se nespravedlivě stíhaných, teologové se vyjadřovali spolu s řeckými filozofy k aktuálním vědeckým a společenským otázkám, hledala se syntéza kultur, zásady evangelia se prosazovaly v politice. Každé eucharistické shromáždění mělo ve svém centru přinášení darů, jež mělo i sociální charakter – péče o potřebné. Od počátku křesťanství se věřící vždycky podíleli na úsilí o zvelebení společnosti a světa. Spravedlnost a mír ve světě zaměstnávaly řadu vynikajících mužů i žen, které máme jako světce ve svých liturgických kalendářích. V neposlední řadě je potřeba překonat trauma malosti s vědomím že maličkému hloučku Pán slibuje Otcovo království, být církví živou, být všude tam, kde o něco jde, přestat se vymlouvat že „nejsou lidi, nejsou peníze, není čas“, umět svou víru zvěstovat (martyria), slavit (leiturgia) ale také uplatňovat (diakonia), být moudrými hospodáři, kteří vynášejí ze své zásoby věci nové i staré s citem a porozuměním, neplést si synodalitu a demokracii s bezbřehou neodpovědností, umět hodit za hlavu sakristijní zatuchlost a církevnické pokrytectví, vracet se ke kořenům, ale opravdu ke kořenům, a především dál přinášet evangelium o Bohu, který je nám, svým milovaným dětem, otcem i matkou, o Ježíši Kristu, který je naším bratrem a o Duchu, který nám dává odvahu a sílu ke svědectví o Boží lásce.

Je to mnoho? Je to příliš těžké?

Kde jsi Pane, kterému říkáme ze setrvačnosti to svoje už hodně nesmělé starokřesťanské Maranatha?

„Neboj se, malé stádce! Neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“.

Jestliže od bezprostředního kontextu Lukášova evangelia přejdeme k širšímu kontextu Písma, všimneme si četných biblických textů, které začínají výrazem: „Neboj se“, „nebojte se“. V bibli je jich 377, tedy na každý den v roce jeden a ještě pro každý měsíc jeden navíc. Jde tedy o povzbuzení, které velmi leží Pánu na srdci.

Lukášův verš doporučuje následující strategii:
1. Ať je nás málo či víc, musíme se svěřit Bohu a těšit se z jeho povolání a příslibu.
2. Musíme danou situaci vidět realisticky, přijmout výzvy i úskalí, ale s nimi i příležitosti, které má právě jen malé stádce.
3. Je třeba opřít se o základní jistoty:

– Stav menšiny je skutečnost, nikoliv cíl. Být menšinou není žádným dobrem a žádnou ctností, přesto však je součástí Božího plánu („Otci se zalíbilo“).

– Tento stav se musí odrazit v našem úsilí. Ježíš vypráví podobenství o rozsévači, o kvasu a o malém stádci, aby ukázal, že skutečnost menšiny zahrnuje důraz na poslání.

– Situace malého stádce zviditelňuje evangelní odpoutanost, a tak je podmínkou autentického rozlišování toho, co platí před Bohem.

Co znamená být starokatolíkem v 21. století, jaká je tvář církve, ve které žiji, kterou miluji a pro kterou se angažuji, to všechno musí být vidět i v mé tváři a v mém životě. Jak jsem občansky statečný, jak jsem solidární, jak reprezentuji Kristovu lásku ve svém oboru, ve své obci, ve své rodině, ve svém okolí. Odtud by měla vycházet odpověď na položenou otázku, ale neměla by tu končit.

Referát pro 28. Mezinárodní kongres starokatolíků 2000 v Praze.

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.