«

»

Pastýřský list k velikonočním svátkům 2015

Drahé sestry a drazí bratři,

velikonoční evangelium před námi otevírá nejhlubší a nejsvětější tajemství našeho vykoupení. Bůh ve své dobrotě a lásce dokonal to, co započal svým vtělením, a před našimi užaslými zraky ve svém Synu zjevuje to, co je připraveno i pro nás. V Ježíši Kristu, kterého zbožnost i bezbožnost tohoto světa společnými silami odmítla a přibila na kříž, vzkřísil toho, který odmítl použít své božské moci, aby sám sebe zachránil, toho, který se vzdal svého života, aby nám, k smrti odsouzeným, život daroval. Bůh vzkřísil Ježíše ukřižovaného naší zradou, všemi opuštěného a poníženého. Tím vyvrátil naše iluze o tom, že ten, kdo se celým svým životem ztotožní s Boží vůlí, musí zažít jen úspěch a uznáni, ale také zjevil, že pravda a láska, věrnost Boží věci a schopnost oběti má v tomto světě šanci. Že poslední slovo má Bůh.

Toho jitra prvního dne po sobotě se vlastně odehrává nové stvoření světa. Bůh, který jakoby ve svém mlčení k utrpení a smrti svého Syna mlčel k utrpení a zániku celého stvoření, začíná tvořit znovu, a ve vzkříšeném a oslaveném Ježíši Kristu zachraňuje celý vesmír.

Požehnaným místem tohoto nového tvůrčího činu tentokrát není zahrada ráje, nýbrž hrob. Pro Izraelitu místo Boží nepřítomnosti totožné s peklem, kde je v mrtvém těle Ježíšově vězněn sám Bůh. Bůh zrazený, Bůh, který zažil smrt a prošel peklem, Bůh, který okusil zatracení. Tady, v hrobě, v němž lidstvo spolu s Kristem pohřbilo sebe sama, a těžkým kamenem přehradilo cestu k Bohu, nastává nový čas lidských dějin. Spolu s vítězným Kristem vychází ze tmy hrobu nekonečný zástup těch, které zachránila Boží láska – vítězný zástup vzkříšených, směřující do Otcovy náruče.

Není divu, že průvodním jevem tohoto svatého dění je úžas a strach. Úžas nad jeho nečekaností, v němž si první svědkyně prázdného hrobu snad ani nemohly domyslet, co se vlastně stalo a co to znamená, ale i strach z něčeho zcela neznámého i strach ze stále přítomné nenávisti vůči Vzkříšenému.

Nás může provázet stejný úžas, přestože v posvátné velikonoční noci prožíváme stejně silně něco, čehož dosah už nám byl zvěstován. Ale často nás zároveň provází strach z toho, jestli nejsme vlastně už téměř dva tisíce let klamáni největší světovou mystifikací, nebo abychom o Velikonocích nepředstírali něco, čemu v hloubi duše příliš nevěříme.

Žijeme ve světě, který sice není vůči Ježíšovi a tomu, co přinesl do světa, prvoplánově nepřátelský, ale radost, úžas a strach velikonočního rána ho většinou nechávají lhostejným. Žasne z úplně jiných prožitků, bojí se kromě smrti, kterou se snaží zakrýt křečovitou plentou zábavy a zážitků, vlastně sám sebe. Jak mu pomoci? Jak mu zvěstovat naději a radost velikonočního rána? Kdo odvalí ten nepředstavitelně těžký kámen vedoucí ke vzkříšení?

Biblická věta, kterou slyšíme z úst Božího posla při každém velkém Božím činu, a která je nejdůležitějším Božím poselstvím do světa, zní: „NEBOJTE SE!“ Zněla na počátku Nového Zákona, zněla v Betlémě a zní i u prázdného hrobu. Kéž zní lidem v uších i dnes! Nám, abychom svou radost ze vzkříšení dávali najevo a dokázali za ní žít.

Protože jen tak ji dokážeme předat dál všem, kteří ji potřebují slyšet, i když to nevědí: „NEBOJTE SE, NIKDY NIC NENÍ ZTRACENO! TENHLE SVĚT A MY VŠICHNI V NĚM MÁME ŠANCI!“

Milovaní, to přeji nám všem a celému světu.

Radujme se, Kristus vstal z mrtvých!

Požehnané Velikonoce!

 

Váš bratr

podpis_biskup