«

»

Pastýřský list k vánočním svátkům 2014

Milovaní sourozenci v Kristu,

v  atmosféře končícího liturgického roku a také ve dnech, kdy si připomínáme 25. výročí listopadových událostí roku 1989, píši Vám tento pastýřský list, který uslyšíte či budete číst o Vánocích.

Vánoční zvěst je plná nečekaných Božích činů, k nimž přicházíme jako ti, kteří se mohou radovat z nezasloužených projevů Boží lásky. S vděčností myslím na čtvrtstoletí svobody, kterou prožila naše země i naše církev, ale především na úžasný dar Božího vtělení, z něhož se smíme každoročně radovat. Musím však také v pokoře myslet na to, jak my lidé zacházíme s dary, kterými nás Bůh ve své lásce zahrnuje.

Noci, která navždy spojila zemi s nebem, předcházelo očekávání toho, jenž byl lidstvu zaslíben již v ráji, který se kvůli prvotnímu hříchu nestal našim stálým domovem. Historický advent, dobu bezprostředně předcházející narození Spasitele, kterou sice vnímal tehdejší Boží lid Starého zákona jako dobu nazrálou, však mohlo opravdu osobně prožívat jen několik lidí. Spravedlivý Zachariáš se svou manželkou Alžbětou – rodiče předchůdce Páně, ale především Maria s Josefem, riskující smrt, nebo přinejmenším společenský skandál. Tady, v ztotožnění se s nepochopitelnou Boží vůlí a v překročení Zákona, který se tvářil jako Boží, se tvořila atmosféra pro příchod nové doby, v níž Bůh spojil své bytí navždy s naším lidstvím.

O Vánocích se smíme ponořit do ticha noci, které zvěstuje veliký zázrak Boží lásky, a znovu si uvědomovat, že v dítěti ležícím v jeslích dosavadní Boží skrytost dostává lidskou tvář a dosavadní Boží nevýslovnost dostává jméno. Prostřednictvím jeslí nám však chce Bůh něco důležitého sdělit. Třeba to, že ve vánoční radosti je možné lehce přehlédnout „že „on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat“ (Lk 2,34). Abychom nenechali bez povšimnutí, že už odmítnutí galilejských poutníků Marie a Josefa u dveří betlémských nocleháren je stejného charakteru jako ukřižování, že ten, pro něhož nebylo místo v Betlémě, musel viset na kříži mezi nebem a zemí jako někdo, pro něhož není místo ani v nebi ani na zemi. Proto dřevo jeslí a dřevo kříže jsou stejným tajemstvím vykupitelské lásky: Tělo, které Maria vložila do jeslí, je totéž tělo, které, sejmuté s kříže, jí bylo položeno do klína. Právě na to jsem myslel, když jsem před pár týdny předával římskému biskupu Františkovi vedle oficiálního daru, jímž byl náš misál, i svůj malý osobní dárek – křížek, v jehož středu byl betlémský motiv.

Písmo v líčení vánočního příběhu několikrát poznamená, že nikdo ze zúčastněných neznal pozadí dění, jen všichni žasli nad jeho mimořádností. Odstrčené dítě narozené v jeslích za městem viděné očima víry přitahuje pozornost nebe, ale chlév zůstane chlévem, nevděk nevděkem a opuštěnost opuštěností.

Ano, lidství – to je to svaté místo, kde se Bůh s námi setkává, ale je svaté jeho vtělením a jeho dobrovolným ponížením se až k smrti na kříži. Boží Syn přichází do světa porušeného, nevděčného, lhostejného a plného nepokoje a bezpráví. Dřevo jeslí i dřevo kříže jsou svědectvím o tom, že o lásce k Bohu toho opravdu ještě málo víme.

I dnes slavíme Kristův příchod ve světě, v němž nemlčí zbraně, teče lidská krev a lidská ctižádost spojená s touhou po moci zatemňuje lidský rozum i svědomí a odvrací vůli od hledání dobra. Vyhlazování a nesmírné utrpení křesťanů v zemích Blízkého Východu, k němuž až na výjimky mlčí západní „křesťanská“ civilizace, bratrovražedný konflikt na Ukrajině, ale také nedostatek rozumu, populizmus a manipulace, kterou zažíváme ve světě politiky, a v neposlední řadě i farizejský kvas velkých slov a téměř žádných činů, který občas bobtná v naší bezprostřední duchovní blízkosti – to je svět, ve kterém žijeme, a v němž znovu, stejně jako bibličtí pastýři, spěcháme k betlémským jeslím, abychom se setkali s Bohem, který se z lásky k nám se narodil jako nejposlednější z lidí.

Když jsme kdysi – s jen několika věrnými v církvi – připojili své síly, k těm, kteří stáli za změnami, které přinesl listopad 1989, nesnili jsme tolik o zemi, před níž je bezpracně šťastná budoucnost, ale o církvi, která se stane ostrůvkem lásky, podobně jako ti, o kterých na počátku křesťanské historie říkali jejich pohanští spoluobčané: „Podívejte se, jak se milují!“ Za takovou církev jsme se modlili a pro ni stálo za to přinášet oběti v době, která to vyžadovala.

Ano, dítě v jeslích je důkazem, že Boží láska není romantická iluze, nýbrž drsná a zahanbující skutečnost. Zamysleme se proto letos všichni v pokoře a v modlitbě u jeslí našeho Spasitele, čím můžeme přispět, aby se svět stal lidštějším a církev v něm byla věrným obrazem jeho přicházejícího království, které již dnes žije v našich srdcích.

A nechme Vánoce promluvit jejich vlastní řečí. Je to poselství o tom, že jejich světlo zahání tmu. Tu, která panovala před 25 a více lety, i tu, která se pomalu a neznatelně občas snáší i dnes. Že „to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ a nikdy nepohltí!

Ať Vám k tomu žehná Všemohoucí Bůh a já připojuji své modlitby za Vás za všechny.

Moji drazí, přeji Vám požehnané Vánoce a Boží blízkost v novém roce a stále!

Váš bratr

podpis_biskup