Rozhovor s naším brněnským farářem Rosťou Tomanem, který je zároveň i vojenským kaplanem.

Vojenský kaplan. Co to vlastně znamená? Co takový člověk v armádě dělá? A jak se k něčemu takovému může člověk vůbec dostat? Zeptali jsme se na to našeho vojenského kaplana Rostislava Tomana. Než se ale k těmto otázkám dostaneme, mohl byste se stručně představit?
Rosťa Toman. Starokatolíkem od roku 1997. Jáhnem v roce 2001, knězem v roce 2003. Od posledně jmenovaného roku ustanoven jako administrátor brněnských starokatolíků. Žena Hanka, děti Jeremiáš a Anna Marie. Kuřák, pivař, věkem momentálně zakouším Kristova léta.

Dobře, vojáku! J Co tedy znamená funkce vojenský kaplan a co má takový člověk v armádě na starosti?
Především doprovázení. Sdílení radostí i bolestí lidí v armádě. Znamená to být kdykoliv otevřený a připravený naslouchat, poradit, pomoci. Žádná evangelizace, ale zpřítomnění Božího skrze kaplana ve vojenských podmínkách. Není to lehké, ale člověk se s tím úkolem musí stále rvát.

A pak na vás padají i další úkoly – a to u kaplanů dost liší. Někde dělají kaplani pietní akty, jinde zastupují tiskového mluvčího, pomáhají s kulturou atd.

Jak Vás vlastně napadlo se k takovéto službě přihlásit? A dá se nějak stručně popsat, jak to funguje tento proces výběru?
Znal jsem některé vojenské kaplany a tak jsem zvedl telefon a zeptal se, jak se jim vede … po nějaké době se rozeběhla dlouhá šňůra různých procesů, do kterých byla zapojena naše církev, Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference, hlavní kaplan, lékaři, psychologové, tělocvikáři … a po půl roce jsem nastoupil „na vojnu“. Je to celé komplikovaná záležitost a ne každý se vojenským kaplanem stane – stačí, aby jeden ze článků procesu nesouhlasil, a služba vojenského kaplana je vám v podstatě uzavřena.

Takže Vám teď život ovlivňují dvě instituce – církev a armáda. Jak moc to ovlivňuje Váš osobní život?
Je to všechno komplikovanější. Občas nevím, kam dřív skočit. V rámci armády dostávám rozkazy od svého velitele, metodickým „velitelem“ vojenského kaplana je hlavní kaplan AČR a tím církevním „velitelem“ je samozřejmě můj biskup.

Prakticky to vypadá tak, že se snažím mít alespoň sobotu pro sebe a svou rodinu. Jinak se snažím splnit vše, čeho si moji velitelé žádají.

Tedy již přes dva roky jste vojenským kaplanem. Kdybyste tyto dva roky měl nějak zhodnotit – co Vám vzaly, co Vám daly? Lišily se nějak Vaše představy od skutečnosti?
Začnu od konce. Moje představy se podivně mísily s informacemi od ostatních kaplanů a scénami z amerických akčních filmů, to vše zarámované vyprávěním starých a zkušených „kozáků“ vojáků z dob totality, kteří absolvovali základní vojenskou službu. Realita byla podivná konfrontace pocitů a chtělo se mi s Ježíšem na kříži volat: Bože můj, proč jsi mne opustil.

Hodnocení je teď vlastně hrozně složité. Z dvacetičtyř měsíců mého vojenského kaplanování jsem osmnáct měsíců strávil na různých školeních, přípravách a misích v Afghánistánu. Ty roky mi vzaly na dlouhou dobu mojí rodinu a rodinu mé farnosti, daly mi nové přátelé, jiný pohled na svět (nejenom ten z čistě křesťanského výtahu) a zkušenost válečné mise – v dobrém i tom zlém, kterou bych asi nikomu nepřál.

Mohl byste blížeji popsat život na základně v Přerově?
Přerov, to jsou vrtulníky. Takže se létá a létá. Celý život základny se točí kolem strojů a jejich pilotů. Slouží se 24 hodin denně, takže jde o nepřetržitý provoz. Vojenský útvar je takový „stát ve státě“, všechno je řízeno rozkazem, všechno šlape naprosto předpisově a jedinečně – od uklizečky, přes meteorologa a technika až po pilota a velitele základny. Vstoupit na základnu je jako vstoupit do města, které má svoje vlastní zákony a jehož obyvatele jsou hrdými poddanými se svým pánem.

Kam jste tedy byl již poslán na misi?
Byl jsem dvakrát v Afghánistánu, pokaždé na stejném místě: americká vojenská základna Šarana, provincie Paktika.

Zaměřme se na Vaši poslední misi v Afghánistánu. Jak probíhala taková příprava na takovou misi? Jde se na to vůbec připravit?
Probíhají společná předepsaná cvičení: střelby, granáty, teoretická i praktická cvičení. To je vojenský život. Po té duchovní stránce jsem se chystal u zkušenějších vojenských kaplanů. Milióny otázek směrem ke kaplanům, na které se vlastně nedá odpovědět, protože každá mise a každý voják jsou jiní.

Z dnešního pohledu – jako kaplana, který jel na misi poprvé – musím říct, že se vlastně člověk připravit nemůže. Může se modlit, což je dobrá prevence proti tomu, aby se nezbláznil z očekávaného a neočekávaného.

Finální příprava spočívá ve sbalení si bagáže. Poprvé je to úkol nadlidský. Představte si, že odlétáte např. prvního července, sbalení ale musíte být v omezených kilech v květnu, protože letadlo většinou létá se zavazadly s předstihem. Balíte si věci na půl roku, aniž byste věděli, co budete potřebovat. Někdy si to zkuste.

Jaké byly Vaše první dny v Afghánistánu? Bylo něco, k čemu se Vám těžko přizpůsobovalo?
Když jsem přijel do Afghánistánu poprvé, po vystoupení na mne „dýchla“ válka. Kolem dokola bylo spousty vojáků a vojenské techniky. Všudypřítomný byl strach z toho, že kdykoliv a odkudkoliv může přiletět kulka nebo raketa a je po vás. Když jsem vystupoval z letadla podruhé, měl jsem pocit, jako bych byl doma jenom na krátké dovolené. Všechno už jsem znal – místo, lidi, strach – prostě nic nebylo nové.

Přizpůsobení souviselo spíše s klimatickými a geologickými podmínkami. Vadil mi (a nikdy bych si na to nezvykl) prach, který byl všudypřítomný. Toho se tam člověk nikdy nezbavil.

Jaký je Afghánistán? Ne z pohledu vojáka či kněze, ale z pohledu člověka jako takového?
Hodně lidí říká, že každá země má svoje krásy. Na tom je asi kus pravdy.  Já jsem člověk lesa a zeleně, takže mi sucho, písek a hory nehoví. Afghánistán jsem bohužel poznal pouze jako voják, který operoval v prostoru základny, takže o kultuře a zemi jako takové toho říci mnoho nemohu.

Jak byste zhodnotil svoji službu na zahraniční misi celkově? S jakými pocity jste se vracel zpět do své rodné země?
Pro mne to byl velký přínos, veliká, nezprostředkovatelná zkušenost – poznal jsem spousty zajímavých lidí, mohl jsem jim posloužit jako duchovní i jako člověk ve službě, kterou jsem měl mimo duchovní život na starosti. Hodnotit to ještě nechci, člověk od takovýchto zkušeností musí mít odstup.

Domů jsem se vracel poprvé i podruhé hrozně unavený. Celý týden, každý den jsem se snažil být lidem 14 hodin k dispozici, takže po čtyřech měsících je člověk zcela „vyšťavený“.

Co vás vlastně po návratu domů čekalo?
Člověk přiletí, je 200 km od domova, cítí, že jeho nejbližší jsou po té dlouhé době blízko, a přesto vás na letišti naloží, odvezou do karanténního střediska, kde vás testují a testují. Domů jedete, až když je všechno v pořádku.

Doma vás pak čekají lidé, kteří se za tu dobu změnili – prostě žili svoje životy bez vás a bylo třeba ten život přizpůsobit.

Skvělé je, že mne očekávala má perfektní manželka, naši prckové, lidé z farnosti, sousedi a přátelé.

A co Vás čeká teď?
Čeká mne práce. Znovu se musím naplno (fyzicky i psychicky) vrátit do českého civilního a vlastně pohodlného života – tedy v porovnání s tím, co člověk zažije.

A jak se připravujete na Vánoce? Jakým způsobem je budete trávit?
Ve farnosti samozřejmě liturgicky, doma na zahradě nazdobíme smrček, který nám tam vyrostl, a pokusíme se přesvědčit děti, že „český ježíšek“ neumřel.

A je něco, co byste ještě chtěl říct čtenářům webu a já se na to nezeptala?
Přál bych všem čtenářům, aby válka vždy zůstala za „našimi dveřmi“, vlastně abychom celé životy bojovali proti všemu násilí a vůbec ho nepouštěli do našich životů. V tom nám Kristovo evangelium může být velmi nápomocné a bohudíky za ta Boží slova, která nás našimi životy provázejí.

Jinak také přeji požehnané Vánoce a pěkný Nový rok.Vojenský kaplan. Co je to vlastně znamená? Co takový člověk v armádě dělá? A jak se k něčemu takovému může člověk vůbec dostat? Zeptali jsme se na to našeho vojenského kaplana Rostislava Tomana. Než se ale k těmto otázkám dostaneme, mohl byste se stručně představit?
Rosťa Toman. Starokatolíkem od roku 1997. Jáhnem v roce 2001, knězem v roce 2003. Od posledně jmenovaného roku ustanoven jako administrátor brněnských starokatolíků. Žena Hanka, děti Jeremiáš a Anna Marie. Kuřák, pivař, věkem momentálně zakouším Kristova léta.

Dobře, vojáku! J Co tedy znamená funkce vojenský kaplan a co má takový člověk v armádě na starosti?
Především doprovázení. Sdílení radostí i bolestí lidí v armádě. Znamená to být kdykoliv otevřený a připravený naslouchat, poradit, pomoci. Žádná evangelizace, ale zpřítomnění Božího skrze kaplana ve vojenských podmínkách. Není to lehké, ale člověk se s tím úkolem musí stále rvát.

A pak na vás padají i další úkoly – a to u kaplanů dost liší. Někde dělají kaplani pietní akty, jinde zastupují tiskového mluvčího, pomáhají s kulturou atd.

Jak Vás vlastně napadlo se k takovéto službě přihlásit? A dá se nějak stručně popsat, jak to funguje tento proces výběru?
Znal jsem některé vojenské kaplany a tak jsem zvedl telefon a zeptal se, jak se jim vede … po nějaké době se rozeběhla dlouhá šňůra různých procesů, do kterých byla zapojena naše církev, Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference, hlavní kaplan, lékaři, psychologové, tělocvikáři … a po půl roce jsem nastoupil „na vojnu“. Je to celé komplikovaná záležitost a ne každý se vojenským kaplanem stane – stačí, aby jeden ze článků procesu nesouhlasil, a služba vojenského kaplana je vám v podstatě uzavřena.

Takže Vám teď život ovlivňují dvě instituce – církev a armáda. Jak moc to ovlivňuje Váš osobní život?
Je to všechno komplikovanější. Občas nevím, kam dřív skočit. V rámci armády dostávám rozkazy od svého velitele, metodickým „velitelem“ vojenského kaplana je hlavní kaplan AČR a tím církevním „velitelem“ je samozřejmě můj biskup.

Prakticky to vypadá tak, že se snažím mít alespoň sobotu pro sebe a svou rodinu. Jinak se snažím splnit vše, čeho si moji velitelé žádají.

Tedy již přes dva roky jste vojenským kaplanem. Kdybyste tyto dva roky měl nějak zhodnotit – co Vám vzaly, co Vám daly? Lišily se nějak Vaše představy od skutečnosti?
Začnu od konce. Moje představy se podivně mísily s informacemi od ostatních kaplanů a scénami z amerických akčních filmů, to vše zarámované vyprávěním starých a zkušených „kozáků“ vojáků z dob totality, kteří absolvovali základní vojenskou službu. Realita byla podivná konfrontace pocitů a chtělo se mi s Ježíšem na kříži volat: Bože můj, proč jsi mne opustil.

Hodnocení je teď vlastně hrozně složité. Z dvacetičtyř měsíců mého vojenského kaplanování jsem osmnáct měsíců strávil na různých školeních, přípravách a misích v Afghánistánu. Ty roky mi vzaly na dlouhou dobu mojí rodinu a rodinu mé farnosti, daly mi nové přátelé, jiný pohled na svět (nejenom ten z čistě křesťanského výtahu) a zkušenost válečné mise – v dobrém i tom zlém, kterou bych asi nikomu nepřál.

Mohl byste blížeji popsat život na základně v Přerově?
Přerov, to jsou vrtulníky. Takže se létá a létá. Celý život základny se točí kolem strojů a jejich pilotů. Slouží se 24 hodin denně, takže jde o nepřetržitý provoz. Vojenský útvar je takový „stát ve státě“, všechno je řízeno rozkazem, všechno šlape naprosto předpisově a jedinečně – od uklizečky, přes meteorologa a technika až po pilota a velitele základny. Vstoupit na základnu je jako vstoupit do města, které má svoje vlastní zákony a jehož obyvatele jsou hrdými poddanými se svým pánem.

Kam jste tedy byl již poslán na misi?
Byl jsem dvakrát v Afghánistánu, pokaždé na stejném místě: americká vojenská základna Šarana, provincie Paktika.

Zaměřme se na Vaši poslední misi v Afghánistánu. Jak probíhala taková příprava na takovou misi? Jde se na to vůbec připravit?
Probíhají společná předepsaná cvičení: střelby, granáty, teoretická i praktická cvičení. To je vojenský život. Po té duchovní stránce jsem se chystal u zkušenějších vojenských kaplanů. Milióny otázek směrem ke kaplanům, na které se vlastně nedá odpovědět, protože každá mise a každý voják jsou jiní.

Z dnešního pohledu – jako kaplana, který jel na misi poprvé – musím říct, že se vlastně člověk připravit nemůže. Může se modlit, což je dobrá prevence proti tomu, aby se nezbláznil z očekávaného a neočekávaného.

Finální příprava spočívá ve sbalení si bagáže. Poprvé je to úkol nadlidský. Představte si, že odlétáte např. prvního července, sbalení ale musíte být v omezených kilech v květnu, protože letadlo většinou létá se zavazadly s předstihem. Balíte si věci na půl roku, aniž byste věděli, co budete potřebovat. Někdy si to zkuste.

Jaké byly Vaše první dny v Afghánistánu? Bylo něco, k čemu se Vám těžko přizpůsobovalo?
Když jsem přijel do Afghánistánu poprvé, po vystoupení na mne „dýchla“ válka. Kolem dokola bylo spousty vojáků a vojenské techniky. Všudypřítomný byl strach z toho, že kdykoliv a odkudkoliv může přiletět kulka nebo raketa a je po vás. Když jsem vystupoval z letadla podruhé, měl jsem pocit, jako bych byl doma jenom na krátké dovolené. Všechno už jsem znal – místo, lidi, strach – prostě nic nebylo nové.

Přizpůsobení souviselo spíše s klimatickými a geologickými podmínkami. Vadil mi (a nikdy bych si na to nezvykl) prach, který byl všudypřítomný. Toho se tam člověk nikdy nezbavil.

Jaký je Afghánistán? Ne z pohledu vojáka či kněze, ale z pohledu člověka jako takového?
Hodně lidí říká, že každá země má svoje krásy. Na tom je asi kus pravdy.  Já jsem člověk lesa a zeleně, takže mi sucho, písek a hory nehoví. Afghánistán jsem bohužel poznal pouze jako voják, který operoval v prostoru základny, takže o kultuře a zemi jako takové toho říci mnoho nemohu.

Jak byste zhodnotil svoji službu na zahraniční misi celkově? S jakými pocity jste se vracel zpět do své rodné země?
Pro mne to byl velký přínos, veliká, nezprostředkovatelná zkušenost – poznal jsem spousty zajímavých lidí, mohl jsem jim posloužit jako duchovní i jako člověk ve službě, kterou jsem měl mimo duchovní život na starosti. Hodnotit to ještě nechci, člověk od takovýchto zkušeností musí mít odstup.

Domů jsem se vracel poprvé i podruhé hrozně unavený. Celý týden, každý den jsem se snažil být lidem 14 hodin k dispozici, takže po čtyřech měsících je člověk zcela „vyšťavený“.

Co vás vlastně po návratu domů čekalo?
Člověk přiletí, je 200 km od domova, cítí, že jeho nejbližší jsou po té dlouhé době blízko, a přesto vás na letišti naloží, odvezou do karanténního střediska, kde vás testují a testují. Domů jedete, až když je všechno v pořádku.

Doma vás pak čekají lidé, kteří se za tu dobu změnili – prostě žili svoje životy bez vás a bylo třeba ten život přizpůsobit.

Skvělé je, že mne očekávala má perfektní manželka, naši prckové, lidé z farnosti, sousedi a přátelé.

A co Vás čeká teď?
Čeká mne práce. Znovu se musím naplno (fyzicky i psychicky) vrátit do českého civilního a vlastně pohodlného života – tedy v porovnání s tím, co člověk zažije.

A jak se připravujete na Vánoce? Jakým způsobem je budete trávit?
Ve farnosti samozřejmě liturgicky, doma na zahradě nazdobíme smrček, který nám tam vyrostl, a pokusíme se přesvědčit děti, že „český ježíšek“ neumřel.

A je něco, co byste ještě chtěl říct čtenářům webu a já se na to nezeptala?
Přál bych všem čtenářům, aby válka vždy zůstala za „našimi dveřmi“, vlastně abychom celé životy bojovali proti všemu násilí a vůbec ho nepouštěli do našich životů. V tom nám Kristovo evangelium může být velmi nápomocné a bohudíky za ta Boží slova, která nás našimi životy provázejí.

Jinak také přeji požehnané Vánoce a pěkný Nový rok.

 

Rozhovor připravila Monika Mádlová