«

»

Smrt: Pád do nicoty, nebo velké setkání?

Každý umírá svou vlastní, jedinou smrtí. Hleď, pomalu dohořívá jako svíce, která pozvolna zhasíná. Všechno vnější se rozplývá. Před nitro člověka vstupuje to, co zůstává. Všechno kolem přestalo být důležité, pomalu se zatemňuje a slábne. Obličej je zvadlý. Zbývá už jen jedno: čekání, čekání na „sestru Smrt“, čekání na světlo, které se brzy rozsvítí, čekání na Pána, na Očekávaného.

Člověk leží a hledí do svého nitra, osamělý před tajemstvím, které přichází. Zrak už nic nevidí, umírající zvolna „usíná“. Vedle lůžka někdo neviditelně stojí. Ne smrt, ale ten, kdo přemohl smrt, kdo říká: Můj přítel Lazar spí. Ale půjdu a probudím ho.

Pro každého jednotlivce znamená smrt neodvolatelný konec časově – historické existence. Ale jestliže Kristus volá všechny lidi a všechno další stvoření k sobě, pak je to volání k plnému životu a k jeho konečné a dokonalé podobě. Pozemská smrt je tedy paradoxně rozhodujícím krokem vstříc absolutní budoucnosti. Skutečně nejdůležitější je to, aby člověk dokázal včlenit pozemskou smrt do svého osobního života jako něco, co patří k jeho stvořenému bytí.

Není to však nějaká iluze? Jako křesťan vím, že tuto situaci připravil pro nás Kristus. Přijal smrt v naprosté poslušnosti – jako součást svého života.

Touto událostí začalo nové období lidských dějin.

K. Rahner to napsal takto: – Svou smrtí propůjčil Kristus lidským dějinám svou poslušnost a lásku k Otci jako účinnou sílu, a to ve formě, která představuje nejvyšší možnost. – Kristus tedy připravil nový potenciál pro náš lidský život.

Jak již bylo napsáno, člověk UMÍRÁ SÁM. On, který chtěl tolikrát překročit své hranice, je zde neúprosně omezen. Kdo takto přijímá smrt, bude vnímat ve smrti volání, které je voláním osobní lásky.

A jak to vlastně uslyším? Jak mě to bude sděleno? Vždyť smrt působí také ochromení a oslabení sil člověka! Avšak nenechme se znepokojit fyziologickými úvahami! Vždyť průběh smrti nemůže nikdo zkušenostně popsat. Co se skrývá za fyziologickými procesy, co se děje uvnitř člověka, ví jen ten, kdo sám prožívá proces umírání, a to až do úplného konce.

Smrt předpokládá poslední vyzrání lidského života.

A tak jako v případě Kristově je umírání vlastně konečné sebeuskutečnění člověka. Naše víra nás disponuje k bezvýhradnému odevzdání se Bohu, protože jedině v něm najdeme sami sebe. Nádherně to vyjádřil v Modlitbě při umírání francouzský kněz, filozof a paleontolog Pierre Teilhard de Chardin: „Zemřu v tvém světle, neboť jsem vší touhou ve všech šťastných událostech svého života nikdy nepřestal Tebe hledat a dávat Ti v srdci světa místo, které Ti patří. Budu mít radost, že zavřu oči v záři světla, jímž je naplněn celý vesmír.

Autor: Václav Pavlosek – farář v Havlíčkově Brodě